Hlaholice

Hlaholice (stsl. glagol’ = slovo; angl. glagolitic, fr. alphabet glagolitique, něm. glagolitische Schrift) nejstarší originální nespojité slovanské písmo zavedené v 9. století na Velké Moravě během misijního působení sv. Cyrila (Konstantina) a sv. Metoděje. Vzniklo úpravou řecké minuskule, která mu spolu s orientálními vlivy propůjčila značnou zdobnost. Je charakterizováno dvěma základními dukty, totiž oblým (bulharsko-makedonským) a hranatým (chorvatským). Stejně jako mladší cyrilice, vyznačující se naopak jednodušším písmovým obrazem, nemá ani hlaholice zvláštní znaky pro číslovky a dle řeckého systému užívá v této funkci litery opatřené nadřádkovou vodorovnou čárou (titlou). Takto označené písmeno A (azь) mělo hodnotu 1, B (buky) = 2, V (vědě) = 3, G (glagol’i) = 4, D (dobro) = 5 atd. U jižních Slovanů se hlaholice ujala zvláště díky mladší legendě, která za autora písma považovala sv. Jeronýma (někdy se tak užívá ekvivalentního označení „alphabetum Hieronymianum“). Po vyhnání Metodějových žáků z Velké Moravy byla vytlačena latinkou. Rozšířila se však mezi Chorvaty, Srby a Bulhary, dokud nebyla nahrazena praktičtější cyrilicí. Dnes, kdy na celém světě prakticky vymizela z povědomí, se hlaholské texty editují v cyrilské transkripci.

Lit.: ČEREPNIN, L. V.: Russkaja paleografija. Moskva 1956; ČERVENÝ, J.: Styky P. J. Šafaříka-bibliofila s knihtiskárnou a písmolijnou. Typografia 33, 1926, s. 145-151; DOSTÁL, A.: K ediční technice staroslovanských textů. Slavia 19, 1949-1950, s. 28-53; KÉKI, B.: 5000 let písma. Praha 1984; KURZ, J.: Učebnice jazyka staroslověnského. Praha 1969; SOKOLOVÁ, Fr.: Cyrilské tisky. Výstava z fondů Státní knihovny ČSR pořádaná k 400. výročí úmrtí Ivana Fjodorova (listopad 1982). Praha 1982; VAJS, J.: Rukověť hlaholské paleografie. Praha 1932.