Knihtisk (před Gutenbergem)

Knihtisk (před Gutenbergem) za nejvzdálenější předchůdce knihtisku lze označit pečetítka a razítka jakožto primitivní podoby pozdější tiskové formy. Už ze sumersko-asyrsko-babylonské kulturní oblasti 3. tisíciletí př. Kr. se dochovaly kupříkladu miniaturní kamenné válečky na pečetění ještě nevypálených hliněných destiček, anebo nápisy na cihlách pořizované tiskátky z pálené hlíny. Otiskem razítek s dodnes nerozluštěnými hieroglyfy vznikl okolo roku 1600 př. Kr. také krétsko-mykénský „disk“, objevený 1908 ve městě Faistos. V Číně, která tyto grafické techniky včetně kamenorytu znala od 3. století př. Kr., byl pro pojmenování razítka i tisku vytvořen dokonce jediný společný znak (yin). Kovová razidla ke zdobení výrobků používali hrnčíři, pasíři, zlatníci a mnohem později i knihvazači.

První zkušenosti s mechanickým rozmnožováním textu i obrazu má Čína, která nejpozději na přelomu 1. a 2. století znala již výrobu papíru jakožto nutného předpokladu masového užití všech grafických technik. Základy deskotisku zde byly položeny vynálezem xylografie během panování dynastie Suej již na konci 6. století (v 8. století tuto technologii převzalo Japonsko, jistě již v 10. století Korea a o dvě stě let později Egypt). V Japonsku byl asi 764-770 xylograficky vyroben asi milion anopistografických papírových svitků budhistického kánonu Dharani-charms, rozesílaného všem klášterům a svatyním v zemi. Několik otisků existuje dodnes a má se zato, že představují s ohledem na ztráty v čínské a korejské prototypografii nejstarší dnes známé tištěné knihy světa. V Číně nejstarší zachovaný budhistický text tištěný z dřevěných desek pochází až z roku 868. Svitky se nazývají „Diamantová sutra“ a byly objeveny v jeskyních kláštera Tisíce Budhů (Tun Huan).

Tisk pomocí pohyblivých liter nebyl v době vystoupení Johanna Gutenberga žádnou novinkou. Samotný vynález tiskových písmen je však dodnes obestřen nejasnostmi. Německý historik Christoph Sand (Sandius) roku 1678 zpřístupnil formou faksimilie poselství ruského lékaře a lékárníka Ivana Směry. Dokument byl nalezen v jednom klášteře nedaleko Lvova. Směra pobývaje studijně v egyptské Alexandrii zaslal roku 990 knížeti sv. Vladimíru I. do Kyjeva text, na jehož konci čteme (v ruském překladu) „pisal ja eto železnymy bukvami vyrezanymi na dvenadcati mednych doskach“. Poselství tedy vzniklo otiskem negativních železných písmen, které byly připevněny k měděným deskám na způsob razidla. Západní vědecká literatura však tuto událost přechází mlčením.

Naopak jako vynálezce pohyblivých tiskových písmen z let 1041-1048 bývá citován čínský kovář Pi-Sheng. Dle hodnověrných písemných zpráv měla být písmena ručně hotovena z pálené hlíny a lepena k sobě voskovým tmelem na kovové desky. Když byla forma sestavena a proveden otisk, desky se nahřály, tmel povolil a táž písmena po rozebrání sloužila dalšímu výrobnímu cyklu. Žádný artefakt se však nedochoval. V Koreji vynalezli trvanlivější písmena řezaná negativně do mosazi. Jejich otiskem vznikl roku 1234 svod zákonů Sanden Remum, který je považován za nejstarší knihu světa sázenou pohyblivými literami. Litery se na způsob razítek řezaly z různých materiálů (bronz poprvé 1403, olovo 1436, měď 1519 a železo 1638). Tento způsob rozmnožování textu je německy přiléhavě označován jako „Stempeldruck“ čili tisk individuálně řezaným razítkem na rozdíl od termínu „Typendruck“ pro tisk sériově odlévaným tiskovým písmem. Do Evropy razítkový tisk pronikl jen okrajově. Jako vůbec nejstarší doklad bývá uváděn sedmnáctiřádkový nápis z roku 1119 (klášter sv. Jiří, Regensburg-Prüfening). Během druhé poloviny 13. století vznikla dřevěná razítka k pořízení sakrálních nápisů na podlahách anglických kostelů (Surrey, Oxford, Birmingham). O něco menší ruční štočky byly řídce užívány pro tvorbu iniciál některých francouzských rukopisů 14. století (takzvané „litterae formate“ neboli „lettres de forme“). Razítkový tisk se před rokem 1500 ke škodě věci příliš neujal ani na Východě, poněvadž složitému charakteru tamních písem lépe vyhovoval kaligrafický deskotisk.

V Evropě poslední třetiny 14. století deskotisk zdomácněl jakožto rychlá technologie dekorování látek. Nejpozději na počátku 15. století se uplatnil při rozmnožování hracích karet a devoční grafiky. Opistografické obrázky nevznikaly již za použití ručního tříče, nýbrž působením tlakového tělesa drobně modifikovaných papírenských lisů, které při potiskování rubové strany listu nepoškozovaly výtvor pořízený na líci. Tento šetrnější a méně pracný způsob obstarání otisku se stal jedním z východisek Gutenbergovy moderní technologie knihtisku. Přímým předstupněm byla ovšem kovová razidla. Gutenberg o pohyblivých písmenech starých Číňanů a Korejců s největší pravděpodobností nevěděl, zato však jako vyučený brusič drahokamů a zlatník měl bohaté zkušenosti s nástroji středověkých evropských kovotepců, kteří kvalitu rytecké práce prověřovali otištěním sazemi zakouřeného ornamentu na papír (niello). Ještě bližší vodítko Gutenbergovi poskytli knihvazači. Ti negativně rytými kovovými razidly vtlačovali do usňového pokryvu gotické vazby nápisy a letopočty, a tak si výrazně zjednodušovali namáhavou ruční řezbu. Nejstarší známé doklady této techniky vznikly už během 30. let 15. století v norimberské dílně knihaře Konrada Forstera a o málo později také v Geislingenu (Johann Richenbach), Fritzlaru a klášteru Marienfeld. Gutenbergův osobní přínos tkví v objevu písmolijectví jakožto zdroje sériově vyráběných pohyblivých písmen a ve vynálezu nového typu tiskové formy, založené na důmyslně uspořádané sazbě. Vlastnosti, množství a způsob užití tiskařského materiálu vyhovovaly nikoli jen jednorázovému, nýbrž opakovanému používání. Tyto konsekvence nelze dodnes plně prokázat ani u Laurense Janszoona Costera, ani několika jiným domnělým objevitelům knihtisku (Jean Brito, Pamfilo Castaldi či Prokop Waldvogel).

Lit.: BREKLE, H. E.: Das typographische Prinzip. Versuch einer Begriffsklärung. Gutenberg-Jahrbuch 1997, s. 58-63; BREKLE, H. E.: Eine weitere Spur einer typographischen Werkstatt beim Kloster Prüfening im 12. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1995, s. 23-26; CARTER, T. F.-GOODRICH, L. C.: The invention of printing in China, and its spread westward. New York 1955; FUCHS, R. W. (ed.): Geschichte der Druckverfahren. Teil 1 Gerhardt, Cl. W.: Prägedruck und Siebdruck, Teil 2 Gerhardt, Cl. W.: Der Buchdruck, Teil 3 Lilien, O. M.-Gerhardt, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren, Teil 4 Imiela, H. K.-Gerhardt, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. Stuttgart 1974-1993; GECK, E.: Johannes Gutenberg. Vom Bleibuchstaben zum Computer. Bad Godesberg 1968; HUSUNG, M. J.: Neues Material zur Frage des Stempeldrucks vor Gutenberg. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 66-72; J: Knihtisk je ruský vynález. Typografia 53, 1950 (nestr.); KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; LEHMANN-HAUPT, H.: Englische Holzstempel-alphabete des XIII. Jahrhunderts. Gutenberg-Jahrbuch 1940, s. 93-97; LIMBURG, H. (ed.): Ars impressoria. Entstehung und Entwicklung des Buchdrucks. Eine internationale Festgabe für Severin Corsten zum 65. Geburtstag. München 1986; RUPPEL, A.: Wer war der wirkliche Erfinder der Buchdruckerkunst? Mainz 1964; SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, Fr. A.: Die Erfindung des Buchdrucks als technisches Phänomen. Mainz 1951; TĚPLOV, L.-NĚMIROVSKIJ, E.: Knigopečatanije-russkoje izobretenije. Litěraturnaja gazeta 27, 1950, s. 2; TSCHICHOLD, J.: Der chinesische Stempel. Ursprung des Buchdrucks. Basel 1972; WILLIAMS, T. I.: The history of invention. New York 1987; WINKLER, Fr.: Vorbilder primitiver Holzschnitte. Zeitschrift für Kunstwissenschaft 12, 1958, s. 37-50; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; WOLF, H.-J.: Schwarze Kunst. Eine illustrierte Geschichte der Druckverfahren. Frankfurt/M. 1981 (repr. Dornstadt 1988); ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952; ZEDLER, G.: Von Coster zu Gutenberg. Leipzig 1921.