Žaltář (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Žaltář)

Žaltář (z řec. psaltērion = strunný nástroj doprovázející žalmy, angl. psalter nebo psalm-book, fr. psautier, něm. Psalter nebo Psalmenbuch) svod 150 žalmů čili krátkých elegických, chvalozpěvných, děkovných a naučných básnických útvarů, které jsou obsaženy v biblické Knize žalmů. Tato část Starého zákona vznikla mezi 10. až 2. stoletím př. Kr. Asi polovinu textu lze připsat králi Davidovi. Žalmy jsou pro mešní účely pojaty do obou proprií misálu (antifonář a graduál upravuje formu jejich hudebního přednesu). Breviář řadí žalmy dle osmi denních modlitebních sekvencí. Většina žaltářů obsahuje na konci hymnář, nebo alespoň jednotlivé hymnické písně, a naopak, ve zhudebněné podobě byl žaltář připojován i ke kancionálům. Původně hebrejské znění žaltáře bylo od 9. století překládáno do dalších jazyků.
Závěr Žaltáře (Praha? 1487). Žaltář (Praha?, Tiskař Žaltáře? 1487). Fol. 121b s charakteristickým explicitem „jsú pak kniehy tyto ne perem psány ani obyčejem obecniem skrze piesaře zpuosobeny, ale rytými na tvrdém kovu literami velmi vtipným během učiněny a vytiskány ke cti napřed a k chvále Božie a ku poctivosti jazyku českého, ku počestnosti také slavného Města pražského, v němžto zpuosob tento Žaltáře tohoto jest s prací a s velikým nákladem učiněn …“. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DP VI 16.
Patrně nejstarší tištěný, avšak jen pařížským zlomkem zachovaný latinský žaltář je dnes nazýván Psalterium cum canticis (Mainz? ca 1455). Tiskovým písmem se sice hlásí k latinské Bibli zvané dle počtu řádků „B 42“ (Mainz? ca 1454?-1455), ale účast Johanna Gutenberga na výrobě už prokázat nelze, neboť tou dobou jeho dílnu po prohraném procesu přejímal tiskař Peter Schöffer st. jménem věřitele Johanna Fusta. Poněvadž Schöffer se však na tiscích podepisoval až od 1457, artefakty tištěné písmem „B 42“ mezi procesem 1455 a rokem 1457 jsou dnes pokládány za práce anonymního Tiskaře „B 42“. Nejstarším úplně dochovaným tištěným žaltářem je Psalterium cum canticis řečené Mohučské (Mainz 1457). Pochází z dílny Johanna Fusta a Petera Schöffera. Je vyrobeno na pergamenu a řadí se k nejkrásnějším raným prvotiskům. Jeho význam se zvyšuje již tím, že jako vůbec první tištěná kniha obsahuje takřka úplné impresum a signet. Latinský text zde poprvé obsahuje dvoubarevné velmi narativní iniciály, např. pes skákající po vzlétajícím ptáku v úvodním písmenu B(eatus).

Italsky byly v 15. století tištěny jen některé žalmy zvané kajícné čili Psalmi poenitentiales (poprvé Firenze? 1471). První hebrejský tisk žaltáře pochází z Bologne 1472, dvojjazyčný latinsko-německý žaltář vyšel ca 1474, německy mezi léty 1475-1480, holandsky a katalánsky zároveň 1480, česky 1487, v církevní slovanštině 1495, řecky u Alda Manutia asi v letech 1496-1498, španělsky krátce po 1500. Nejstarší polyglotní vydání, v němž byly vůbec poprvé biblické verše pročíslovány, pořídil Henri Estienne st. 1508-1509 v Paříži. Speciální (nelatinková) tisková písma vykazuje až mladší Psalterium hebraeum, graecum, arabicum & chaldaeum (Genova 1516). Pod touto polyglotou je jako tiskař podepsán Pietro Paulo Porro (též Porris, Porrus, činný v Janově 1516 a v Turíně 1520-1532).

Do češtiny byl žaltář přeložen již ve 13. století. Nejstarší český tisk realizoval v Praze 1487 takřečený Tiskař Žaltáře, jehož Jaroslav Vobr hypoteticky spojuje s Martinem z Tišnova. Jiné české vydání pořídil patrně v Plzni Mikuláš Bakalář roku 1499 (přetištěno 1508) a ve stejném roce 1499 vydal latinské znění v Brně Konrad Stahel. Poměrně nedávno objevenou Petrarcovu parafrázi reprezentuje Sedm žalmuov kajících (Praha 1507). O rozšíření žalmické poezie se zasloužila významně jednota bratrská kralickými tisky z let 1579, 1581, 1587 (zde poprvé v později mnohokrát vydávaném překladu Jiřího Vettera neboli Strejce Zábřežského) a 1598. Nový překlad do češtiny provedl po několika méně úspěšných versologických pokusech humanistických básníků (např. Jan Vorličný-Aquilinas v Praze 1572, David Crinitus 1590) až Jan Amos Komenský (Amsterdam? 1662-1663?, zachováno v neúplném unikátu). Komenského překlad není úplný, obsáhl pouze žalmy 1-64.

Zvláště za reformace poskytovaly žalmy východisko k četným výkladům a volným parafrázím, které byly uváděny vesměs jako „Expositio psalmorum“ (Buchanan, Calvin, Erasmus Roterdamský, Luther). Latinskému přebásnění se věnovali Vavřinec Benedikt z Nudožer Aliquot psalmorum Davidicorum paraphrasis rhythmometrica (Praha 1606) či Jan Campanus Odarum sacrarum liber prior psalmos Davidicos continens (Praha 1611). Svého času byly velmi populární žalmy, k nimž napsal třídílný komentář francouzský jansenista Louis Isaac Le Maistre de Saci. Pod názvem Die Psalmen Davids (Praha 1713) knihu do němčiny přeložily dcery Františka Antonína hraběte Šporka. Většina žaltářů vydávaných od 16. století tiskem byla doprovozena symptomatickým obrazem krále Davida hrajícího vkleče v chrámu nebo před chrámem na strunný nástroj.


Bibl.: VERNER, Fr.: Bibliografie českých překladů celé Bible i jejích částí. Praha 1987.

Lit.: BOHATCOVÁ, M.: Příběh Strejcova žaltáře. Theologia evangelica 2, 1949, s. 85-90; ČAPEK, J. B.: K žalmové poezii reformačních humanistů. Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 14. Brno 1937; NOVOTNÝ, A.: Biblický slovník. Sv. 1-2. Praha 1992; PETERS, N.: Das Buch der Psalmen. Paderborn 1930; PRESSER, H.: Das Buch der Psalmen in Schrift und Druck. Katalog der Psalter-Ausstellung des Mainzer Gutenberg-Museums 1957. Mainz 1957; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Psalterium secundum ritum ac consuetudinem chori ecclesiae Olomucensis (Brno 1499). Monumenta Bohemiae typographica 11. Praha 1931; VÁVRA, I.: Komenského časoměrné žalmy. Archiv pro bádání o životě a díle Jana Amose Komenského 20, 1961, s. 123; VOBR, J.: Kdo byl prvním pražským knihtiskařem v roce 1487? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 13. Praha 1997, s. 24-38.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.