Daniel Carolides z Karlsperka

Z Encyklopedie knihy

Daniel Carolides z Karlsperka (též Carl von Carlsberck, Carolus, DKZK, Karel, Karolides, zemř. po 1631) tiskař v Praze na počátku 17. století, bratr Jiřího Carolida, významného humanistického básníka oceněného titulem „poeta laureatus“. Starší literatura uvádí, že se řemeslu vyučil v Německu a mezi 1610-1612 pracoval jako nájemný tiskař dobrovické Tiskárny valdštejnské. Domněnku Josefa Jirečka, že Carolides po přestěhování z Dobrovice do Prahy získal tiskárnu Kargesiových dědiců, nelze zatím potvrdit. Carolidova samostatná knihtiskařská činnost je v Praze doložena 1612-1622. Ze sporu s tamními knihvazači roku 1614 vyplývá, že vlastnil také knihvazačskou dílnu. Po Bílé hoře byl jako nekatolík potrestán peněžitou pokutou, ale poněvadž odmítl konvertovat ke katolicismu, 1628 byl vypovězen a emigroval do Saska. Roku 1631 se během saského vpádu do Čech nakrátko vrátil. Jako signet sporadicky užíval rodový erb opatřený iniciálami DKZK.

Carolides tiskl německy i latinsky, českých publikací je dochováno asi 100. Nevydával jen dílka humanistického básnictví, ale i tituly ikonograficky či obsahově zásadní. Budoucí vývoj knižního umění naznačuje kupříkladu mědirytová titulní strana díla Žalmové aneb Zpěvové svatého Davida (Praha 1618). Celostranný obraz, jehož autorem je v Praze usazený frankfurtský rodák Peter Rollos st., ukazuje architektonický portál s baculatými andílky a po boku stojícími postavami Mojžíše a Árona. V rozsáhlé zavilinové kartuši, umístěné pod rytým textem, klečí král David a před rozevřeným žaltářem, obklopen niterně zaujatými zpěváky a posluchači, přednáší své žalmy. Ještě výraznější příklon k novému výtvarnému slohu dokumentuje mědirytový titul dosud málo známého díla Kancionál anebo Zpěvové církve evangelistské staří i noví (Praha 1620). Rollosův obraz postrádá dosud obvyklou renesanční architektonickou koncepci a je už typickým dokladem barokního knižního titulu (kartuše s centrální předimenzovanou kompozicí 24 starců okolo Beránka).

Carolidova tiskárna se silně angažovala pro stavovský stát. Vyšla z ní Druhá apologie stavův Království českého (Praha 1619), německá verze České konfese určená pro cizinu Confessio Bohemica, hoc est Confessio sanctae et christianae fidei (Praha 1619), zpráva o slezském sjezdu ve Vratislavi Fürstentages Beschlusz, wie derselbe von den Herren Fürsten und Ständen in Ober und Nieder Schlesien augspurgischer Confession zugethan … geschlossen werden (Praha 1619), John Jewel Apologia, to jest Dostatečná obrana víry a náboženství církví englických (Praha 1619), Abraham Scultetus Krátká, avšak na mocném gruntu a základu svatých Písem založená zpráva o modlářských obrazích (Praha 1620) aj.

V neklidných měsících před Bílou horou připravil Carolides s editorem Pavlem Ješínem z Bezdězí nejstarší tištěné kritické vydání v Čechách. Pod názvem Kronika stará kláštera boleslavského (Praha 1620) zpřístupnil dosud rukopisně tradovanou Kroniku takřečeného Dalimila z počátku 14. století. Ješín vycházel „z sedmi rozdílných, na díle potrhaných, zetlelých a zpráchnivělých exemplářů“ (čili textových pramenů) a na základě srovnání usiloval uvést je „v prvnější a počáteční formu“ (neboli archetyp). Za základ edice určil pramen velmi příbuzný tzv. vídeňskému rukopisu, z něhož vychází i moderní vydání Havránkovo (1957) a Daňhelkovo (1988). Edici doprovází různočtení z jiných rukopisů. Je zajímavé, že Ješín musel do knihy zařadit také diferenční slovníček, v němž vysvětloval výrazy méně obvyklé či v jeho době již neznámé. Autorem titulní bordury je monogramista AH. Jednu z vinět řezal neznámý umělec IK. Poněvadž čtenáři Dalimilovu kroniku vnímali jako aktuální politický pamflet, byla krátce po Bílé hoře až na několik málo dnes zachovaných exemplářů zničena. Carolides se napříště z nutnosti upnul pouze k vydávání konfesijně bezpříznakové anebo katolické literatury, např. Kaspar Scioppius Consilium regium … Rada královská, v kteréžto … katolickému králi hišpánskému ukazuje se, kterak by všelijaké války šťastně vykonati mohl (Praha 1621). Zde na rubu titulního listu otiskl dřevořez věnce s jezuitským emblémem IHS ve svatozáři. Je to pořád ještě raný projev tohoto dekoru v jazykově české knize.


Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Spis Zachariáše Bruncvíka o zemětřesení roku 1615 (Knihopis č. 1328). Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/2. Praha 1993, s. 381-400; BOHATCOVÁ, M.: Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu. Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6-25; HUSA, V.: Pláč robotných lidí z roku 1620. Český lid 49, 1953, s. 199-204; KLIMEŠ, Vl.: Počátky českého a slovenského novinářství. Praha 1955; POLIŠENSKÝ, J.: Noviny ne každému známé o starém Čechu a jiné příspěvky k ideologii předbělohorských Čech. Český lid 49, 1953, s. 251-257; VOLF, J.: Dějiny novin v Čechách do roku 1848. Praha 1930; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.

Lex.: CHYBA 68 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 1. 337-338. = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.