Dedikace (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Dedikace)

Dedikace (z lat. dedicatio = zasvěcení, věnování, angl. dedication, fr. dédicace či épître dédicatoire, něm. Dedikation, Widmung nebo Widmungsvorrede) veršovaný či prozaický prvek rámcových částí knihy koncipovaný dle osobních představ pisatele i aktuálních literárních a společenských konvencí. Věnování sestavovali autoři, nebo tiskaři, nakladatelé, editoři a překladatelé a v zahraničí i učení korektoři. Vytvářeli si tak ochranný štít proti eventuálním oponentům a v době, kdy autorské právo a pravidelné autorské honoráře v dnešním slova smyslu ještě neexistovaly, se zároveň ucházeli o dedikantovu přízeň a hmotnou či finanční podporu. Ačkoli většina starších publikací byla primárně dedikována jen jedné osobě, případně úzkému okruhu příznivců, věnováním se díky multiplicitě nákladu oslovovalo ve skutečnosti mnohem širší publikum.

Nejstarší dedikace zahraničních prvotisků pocházejí z Itálie 60. let 15. století. Jejich autorem byl humanistický editor Giovanni Andreae de Bussis (1417-1493). Tiskaři ArnoldPannartz a Konrad Sweynheym tato věnování ještě vřazovali k incipitům, nebo explicitům. S nejstarší, a to už samostatnou autorskou dedikací na Moravě přišla epická Thuróczova Chronica Hungarorum (Brno 1488), tištěná Konradem Stahelem. Mezi tiskaři v Čechách se tento fenomén uchytil až zásluhou Mikuláše Bakaláře. Prvenství patří třem věnováním od překladatelů Viktorina Kornela ze Všehrd a Řehoře Hrubého z Jelení ve sborníku Knihy čtvery, dvoje s. Jana Zlatoústého, první jsú O napravení padlého a druhé na tuto řeč, že žádný urážen býti nemuož, Cypriána pak svatého též knihy dvoje (Plzeň 1501). Věnování zde nemají jen privátní ráz, ale jsou koncipována jako obecné předmluvy programově hájící národní humanismus.

V 16. století pro dedikaci charakteristická epistolární forma se projevovala hned v úvodu plnou titulaturou dedikanta. Za nejčastěji užívaná slovní spojení lze považovat „Vysoce urozenému a mně milému pánu (Slovutnému pánu, Osvícenému knížeti)“, „Illustrissime domine“, „Ad serenissimum (reverendissimum, illustrissimum) dominum“, „Hochwürdigster hoch- und wohlgebohrner Reichs-Graf“, „Gnädiger Herr Herr“ apod. Po oslovení následovala stylizovaná chvála, připomínaly se vazby mezi pisatelem a dedikantem a důvody vedoucí k věnování. Vše pak rámovala povinná pisatelova skromnost a pokora (věnované dílo bývá naoko zlehčováno jako „papírový dárek“, původce sám sebe nazývá „nejzadnějším kopáčem na vinici Páně“). Tento topos je přítomný i u autorova podpisu, provázeného floskulemi „Ponížený služebník“, „Infimus cliens“, „Demüthigster höchst-verbundener geistlicher Diener“ atp. Autostylizace se opírala o soudobá pravidla umělecké tvorby a nelze v ní spatřovat charakterové vlastnosti pisatele.

Někteří autoři (kupříkladu známý pisatel latinských předbělohorských pamfletů Michal Pěčka z Radostic) hledali své ochránce vskutku vysoko. Oslovovali nejen přední katolickou šlechtu a císaře, nýbrž i papeže. Konvence neporušili ani tehdy, připsali-li dílo z různých pohnutek hned několika osobám najednou. Václav Hájek z Libočan dedikoval Kroniku českou (Praha 1541) především Ferdinandu I., ale z vděčnosti za komplikované cenzurní řízení nechal v dedikační poloze přitisknout erby pětadvaceti pánů účastnících se revize textu. Stejným způsobem poděkovali Jan a Zikmund z Púchova při vydání adaptované Münsterovy Kozmografie české (Praha 1554), Koldín ve svých Právech městských Království českého (Praha 1581 a 1582), Paprocký v Zrcadle slavného Margkrabství moravského (Olomouc 1593) a Štambuchu slezském (Brno 1609). Větší počet ochránců nebyl obvyklý jen u oficiálních textů. Kupříkladu Šimon Lomnický z Budče věnoval své Písně nové na evangelia svatá nedělní přes celý rok (Praha 1580) sedmadvaceti osobám a třinácti jihočeským městům.

Vedle pragmatičnosti byla specifickým znakem dedikace také aktuálnost. Tak, jak se nehodnotilo kriticky množství adresátů, nebylo proti soudobým pravidlům ani vyměňování dedikací. Tyto výměny, které inicioval především sám autor, odlišují velmi podstatně některé exempláře od zbytku nákladu, a proto jsou domácí knihovědou označovány jako vydání variantní. Pěkný příklad přinášejí Práva městská Brikcího z Licka (Litomyšl 1536). Práva byla v dubnu věnována staroměstské radě, ale již v červnu se nerozprodané exempláře aktualizovaly přípisem Ferdinandovi I. Nejméně čtyřmi různými dedikacemi postupně vybavil Matouš Walkemberský z Walkmberku porodnický spis Zahrádka růžová žen plodných (Praha 1577), dvě dedikace provázely Chvalořeč neb Kázání na některé svátky Ondřeje Františka de Waldta (Praha 1736). S věnovacím textem se pochopitelně manipulovalo také při opakovaných vydáních. Zde znovu může posloužit text Hájkovy Kroniky, který v německém překladu vyšel po autorově smrti nejprve roku 1596 s aktualizovaným věnováním Rudolfovi II. a později ještě dvakrát s přípisy Leopoldovi I. (1697) a Karlu VI. (1718).

Od počátku 16. století se v zahraničí nikoli ojediněle věnování doplňovalo titulním dřevořezem autora klečícího s knihou před dedikantem (panovníkem). Domácí vyobrazení této doby mají spíše adorační ráz (z lat. adorare = vzývat). Nejstarší zpodobuje Ctibora Tovačovského z Cimburka před Svatou Trojicí v Kníze … pana Stibora z Cimburka a z Tovačova (Praha 1539), nazývané častěji dle explicitu Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich. Od 17. století dostalo textové věnování obrazovou paralelu v podobě dedikačního frontispisu. Typografickou zvláštností dedikací období rokoka je sazba zalomená jen na spodní třetinu stránek. Někdy bývala tištěná dedikace vřazena jen do několika málo exemplářů takzvaného vydání přednostního. Jako ukázka budiž zde uvedeno Pichlovo zčeštění Cervantesových Novell (Hradec Králové 1838), jejichž náklad až na několik slavnostních výtisků věnovaných Janu Evangelistu Purkyňovi dedikaci neměl. Bylo-li věnování dodatečně připsáno rukou, hovoříme o dedikačním exempláři (angl. dedication copy, fr. exemplaire de dédicace, něm. Widmungsexemplar).


Lit.: BLAKE, N. F.: Continuity and change in Caxton’s prologues and epilogues: the Bruges period. Gutenberg-Jahrbuch 1979, s. 72-77; BLAKE, N. F.: Continuity and change in Caxton’s prologues and epilogues: Westminster. Gutenberg-Jahrbuch 1980, s. 38-43; BOHATCOVÁ, M.: Předmluva v českých předbělohorských tiscích. In: Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé hory (věd. red. J. Polišenský). Praha 1970, s. 83-105; CZEKAJEWSKA, A.: O listach dedykacyjnych w polskiej książce XVI wieku. Roczniki biblioteczne 6/1-2, 1962, s. 21-55; DIONISOTTI, C.-ORLANDI, G. (edd.): Aldo Manuzio editore. Dediche, prefazionni, note ai testi. Milano 1975; HITTMAIR, R.: Aus Caxton Vorreden und Nachworten. Leipzig 1934; MARTÍNEK, J.: Vnitřní členění humanistických spisů. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 7. Praha 1972, s. 23-38; MIGLIO, M. (ed.): Le prefazioni di Giovanni Andrea Bussi. Alle edizioni romane di Sweynheym e Pannartz. Milano 1978; ROTHE, H.: Die Vorworte in den Drucken des Daniel Adam von Veleslavín. In: Später Humanismus in der Krone Böhmen 1570-1620. Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil IV (hrsg. von H.-B. Harder und H. Rothe). Dresden 1998, s. 217-224; SCHOTTENLOHER, K.: Die Widmungsvorrede im Buch des 16. Jahrhunderts. Münster 1953; VOIT, P.: Prology a epilogy v díle Šimona Lomnického z Budče. Česká bibliografie 24, 1987, s. 112-147.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.