Epištola

Z Encyklopedie knihy

Epištola (z řec. epistole = zpráva, lat. epistula = list, angl. epistle, fr. épître, něm. Epistel) 1. název pro 21 původně řecky sepsaných apoštolských listů (dopisů), které tvoří součást Nového zákona. Jejich obsah je poučný, pastýřský. Směřovaly ke křesťanským náboženským obcím a jednotlivcům. Pisatelem 14 epištol je sv. Pavel: jedna k Římanům (Ř), dvě ke Korintským (1, 2 K), po jedné ke Galatským (Ga), Efezským (Ef), Filipským (Fp) a Koloským (Ko), dvě k Tesalonickým (1, 2 Te) a dvě k Timoteovi (1, 2 Tm), po jedné k Titovi (Tt), Filemonovi (Fm) a Židům (Žd). Zbývajících 7 listů nesměřuje ke konkrétním adresátům, a proto se tyto epištoly označují jako katolické čili obecné: sv. Jakuba (Jk), dvě sv. Petra (1 Pt, 2Pt), tři sv. Jana (1, 2, 3 J) a sv. Judy (Ju). Jiné epištoly do kánonu bible pojaty nebyly, poněvadž mají ráz apokryfů.

Úryvky z epištol jsou spolu s výňatky kanonizovaných evangelií předčítány při nedělních a svátečních mších. Soubor těchto čtení neboli perikop má povahu liturgické knihy a nazývá se lekcionář (lectionarium). Úplný svod epištol se nazývá epištolář (epistolarium). Byl vydáván buď samostatně, anebo ve spojení s evangelii (takzvané plenarium) a od 16. století i jako součást misálu. Nejstarší epištoly tištěné samostatně v národním jazyce pocházejí z Itálie (Firenze? 1470?) a Německa (Augsburg 1473). Latinsky byly vydány, pokud víme, později (Zwolle post 1483).

Od 16. století lze výklady a parafráze epištol a evangelií nalézt v literárním díle takřka každého významnějšího teologa (např. Jean Calvin, Erasmus Roterdamský, Martin Luther, Friedrich Nausea, Georg Scherer, Johann Spangenberg, Louis Isaac de Saci Le Maistre aj.). Nejstarší jazykově české epištolní úryvky vydali Mikuláš Bakalář pod názvem Epištoly a čtenie postní … nedělní (Plzeň 1506) a Mikuláš Konáč jako Čtenie a epištoly nedělní (Praha 1523?). Časem vyšly u nás i v Německu Evangelia a epištoly na neděle a svátky přes celý rok (Praha 1533 i Nürnberg 1533), ale dodnes není znám žádný výtisk.

2. Žánrové označení listu (dopisu) jako takového. Mezi hojnými středoevropskými návody k psaní dopisů vynikl během první poloviny 16. století zvláště soubor Libellus de componendis epistolis (Venezia? 1501?) od českého humanisty Racka Dubrava z Doubravy. Po tomto prvním vydání, které připravil snad benátský tiskař Pietro Quarengi (též Petrus de Quarengis, činný 1492-1517), následovalo v zahraničí několik dalších, např. u Hieronima Wietora ve Vídni 1515 a v Krakově 1523, nebo u Michaela Bluma v Lipsku 1537 (zde výrazně přepracováno).

List plnil zejména funkce didaktické. Takto jsou zaměřeny kupř. různojazyčné listy Jana Husa z kostnického žaláře. Husovy dopisy byly vydány nejprve ve dvou výborech jako Tres epistolae … e carcere Constantiensi ad Boemos scriptae (Wittenberg 1536) a Vier christliche Briefe, so Johann Hus … zu Costentz … geschrieben hat (Nürnberg 1536). K oběma edicím napsal předmluvu Martin Luther. Následujícího léta vyšlo rozšířené znění Epistolae quedam piissimae & erudutissimae Iohannis Hus (Wittenberg 1537). Německý překlad souboru nazvaný „Etliche Briefe“ prošel v roce 1537 přinejmenším třemi německými tiskárnami. Česky byly Husovy dopisy vydány až péčí Václava Flajšhanse (Praha 1915-1916). Obdobně útěšnou polohu vykazují Komenského Listové do nebe, v kterýchž chudí a bohatí před Kristem žaloby a stížnosti na sebe vespolek vedou (1619).

Vedle sekulárního dopisu s výchovnými a útěšnými funkcemi se v literatuře uplatnil i list obranný a útočný, satirický. V této souvislosti je zajímavý kolínský spor mezi humanistou Johannem Reuchlinem a konzervativními církevními kruhy o zachování starých židovských literárních památek. Reuchlin, hájící jejich zachování, vydal ve formě apologie soubor podpůrných dopisů ze zahraničí Clarorum virorum epistolae (Tübingen 1514). Odpůrci vedení Ulrichem von Huttenem a Johannem Jägrem reagovali vzápětí anonymním, satiricky zaměřeným souborem smyšlených dopisů Epistolae obscurorum virorum (Venezia, správně Hagenau 1515), které rafinovaně prezentovali jako tiskařský výrobek Alda Manuzia st. Tyto mystifikující dopisy vyšly do konce 16. století v několika přepracováních ještě nejméně desetkrát.

Jindy se tištěný dopis pohyboval na hranici perzifláže, např. anonymní zesměšňující Manifest aneb Váleční list ottomanský aneb turecký (1798). V této poloze vynikají zvláště Epištoly kutnohorské Karla Havlíčka Borovského (knižně poprvé Kutná Hora 1851). Návody k sestavování korespondence se nazývají formuláře (formy listů) a tituláře.


Bibl.: PIETSCH, P.: Ewangely und Epistel Teutsch. Die gedruckten hochdeutschen Perikopenbücher 1473-1523. Göttingen 1927; VERNER, Fr.: Bibliografie českých překladů celé Bible i jejích částí. Praha 1987.

Lit.: DAŇKOVÁ [BOHATCOVÁ], M.: Bratrské tisky ivančické a kralické. Sborník Národního muzea v Praze A 1. Praha 1951; KYAS, Vl.: Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha 1997; NOVOTNÝ, A.: Biblický slovník. Sv. 1-2. Praha 1992; PETRŮ, E.: Václavkův Český listář a jeho význam pro současnou literární historii a kritiku. Václavkova Olomouc 1972 (red. J. Dvořák). Praha 1975, s. 157-159; TUMPACH, J.-PODLAHA, A.: Český slovník bohovědný. Sv. 1-4. Praha 1912-1930 (nedokončeno); VÁCLAVEK, B. (ed.): Český listář. 296 českých listů z šesti století. Praha 1949.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 349-360 (List); VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 95.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.