Jan Arnolt

Z Encyklopedie knihy

Pešinův portrét v Arnoltově tisku Mars Moravicus (Praha 1677). Pešina z Čechorodu, Tomáš Jan: Mars Moravicus (Praha, Jan st. Arnolt z Dobroslavína 1677). Tabule za titulním listem (nesignovaný mědirytový portrét Tomáše Jana Pešiny). Antikvariát Meissner (Praha).

Jan Arnolt (též Arnold, Hradecký dle bydliště a Lehnický dle původu ze slezské Lehnice) nejstarší člen rodiny tiskařů v Hradci Králové, Litomyšli a v Praze. Poprvé se objevuje jako Kleinwechterův faktor v Hradci Králové již koncem roku 1618. Za jakých okolností tuto tiskárnu 1620 převzal, není jasné. Určitou váhu měly patrně konfesijní důvody (Arnolt byl katolík, zatímco Kleinwechter evangelík augsburského vyznání). Některé tisky nesou v impresu údaj „v Hradci Králové nad Labem v impresí Kleinwechterové vytiskl Jan Arnolt zvaný Lehnický“. Jiné se vyjadřují stručněji slovy „v Králové Hradci nad Labem vytiskl Jan Arnold“. Jeho samostatná činnost je vymezena léty 1620-1625. Po tříletém vakuu se objevuje ještě reedice nazvaná Zlatý spasení lidského řetěz (Hradec Králové 1628). Proto Chyba prodlužuje Arnoltovo tiskařské období až do roku 1628, avšak zbytečně, poněvadž Řetěz byl spolehlivě určen jako patisk z počátku 19. století.

Dle dnes známých 14 publikací lze soudit, že tiskárna nebyla nijak výkonná. Pracovala s původním Kleinwechterovým zařízením a typografickým materiálem a soustřeďovala se v nemalé míře na přetiskování starší osvědčené, především nábožensky výchovné literatury. Výjimku jistě přináší drobná odborná publikace Simeona Partlicia ze Špicberku Iudicum astrologicum aneb Soud hvězdářský o nových domnělých hvězdách měsíce března léta tohoto šestnáctistého dvadcátého spatříných (Hradec Králové 1620?). Literárně hodnotný text poskytovalo nové vydání Kazatele domovního od Matouše Konečného (Hradec Králové? 1625?). Z ilustračního hlediska je pozoruhodná titulní strana Kalendáře hospodářského a kancelářského … k létu Páně 1621 od Valentina Haneka von Seifersdorf (Hradec Králové 1620?), na níž je rám s portrétem Fridricha Falckého a státními znaky, signovaný monogramem AH. Na titulní straně knihy Henrica Lancelotta Haereticum quare per catholicum quia, totiž Otázky kacířské (Hradec Králové 1625) se nachází dřevořez se čtyřmi světci, značený IK. Poté, co Arnoltova tiskárna ukončila v Hradci Králové 1625 svou činnost, zaležela až do roku 1673, kdy ji obnovil Daniel Vojtěch Kamenický.

Arnoltův stejnojmenný syn Jan st. Arnolt z Dobroslavína (též Hradecký, ca 1620-1686/87) pocházel z Hradce Králové. Roku 1653 se sňatkem s trojnásobnou vdovou Dorotou Březinovou přiženil do Litomyšle, a získal tak její tiskárnu, kterou provozoval 1655-1685 (toho roku ji odprodal Danielu Vojtěchu Kamenickému). Po Dorotině smrti se roku 1669 ženil podruhé, tentokráte v Praze s Kateřinou Eufrosinou, dcerou Jiřího Šípaře. Na Malostranském náměstí zakoupil 1669 dům, v němž zřídil tiskárnu (1671-1686 přenesena do dnešní Nerudovy ulice). Roku 1684 získal po zemřelé tchyni Ludmile Šípařové-Goliášové ještě tiskárnu manželčina otčíma Urbana Baltazara Goliáše. Tuto dílnu, která stála na Starém Městě v Železné ulici, provozoval paralelně až do konce života. K predikátu, který vlastnil od 1668, mu dopomohl přítel litomyšlský děkan Jan Tomáš Pešina z Čechorodu. Arnoltův erb (poloviční postava gryfa) byl užíván i ve funkci jednoho ze signetů.

Arnolt z Dobroslavína je soudobými archivními prameny charakterizován jako bezohledný a mstivý principál. Zaštítil se několika privilegiemi: mimo jiné 1672 (a pak ještě 1680 a 1683) na tisk periodických novin, 1673 a 1675 na vydávání kalendářů a 1679 pro sněmovní artikule. Za porušování těchto výsad se soudil s Ludmilou nejml. Sedlčanskou ze Šarfenberka a jejím synem Danielem Michálkem, s Kateřinou Černochovou, ba i se svými tovaryši. Roku 1684 obžaloval dva luteránské pomocníky, jednoho vlastního a druhého od Kateřiny Černochové, z přestupků proti katolické víře. Ačkoli většina vandrujících knihtiskařských pomocníků usedlých v Čechách pocházela již od 16. století tradičně z Německa, a hlásila se tudíž k nekatolíkům, byli oba uvězněni. Tento bezprecedentní postup sjednotil všechny pražské tovaryše bez ohledu na vyznání i původ. Pohrozili, že zastaví práci a odejdou z Prahy, ve které se namísto nich v důsledku aféry neusadí žádný německý luterán. Poněvadž věznění tovaryši prošli imatrikulací, akademickému magistrátu zaslané ultimátum splnilo svůj účel a vězňové byli ze strachu před následky vzpoury propuštěni.

Zatímco vydavatelská činnost Arnolta Lehnického pamatovala na venkovské čtenáře, Arnolt z Dobroslavína se snažil pokrývat zájmy měšťanských vrstev. Litomyšlskou tiskárnu rodiny Březinových provozoval pod svým jménem v letech 1655-1685. Vytiskl v ní knihu Jezus Sirach jináč Knihy Ekleziastikus o dobrých mravích a chvalitebném obcování (Litomyšl 1661). Na poslední straně je tiskařův signet v podobě barokní kartuše se zkříženými tampony a sázítkem. Jiného signetu, totiž znaku Litomyšle, užil v Pešinově pokusu o soustavnou vlastivědu Moravy Prodromus moravographiae, to jest Předchůdce moravopisu (Litomyšl 1663). Arnolt započal s tiskem dvanáctidílného projektu politických a církevních dějin, který zastaralou formou historického kalendáře pod názvem Sacri pulveres připravil jezuita Jiří Kruger (Litomyšl-Praha 1667-1767). Z Arnoltovy dílny vyšly jen první tři svazky (1667-1669) a svazek pátý čili květnový (1669), o ostatní se dělila pražská Tiskárna jezuitská s Tiskárnou arcibiskupskou. Také v Praze realizoval kvalitně vypravená historiografická díla litomyšlského děkana Pešiny jako Gloria libani Pragensis (Praha 1673), Phosphorus septicornis (Praha 1673), Mars Moravicus s alegorickým frontispisem Václava Wagnera (Praha 1677) aj. V Praze se Arnoltovým kmenovým autorem stal také český právník Jan Jakub Weingarten, který zde publikoval rozsáhlá díla jako Auszug der verneuerten Landsordnung (Praha 1671), Fürsten-Spiegel (Praha 1673), Speculum civium (Praha 1675), Richter-Spiegel (Praha 1682) aj. Některá díla ilustroval pouze Jan Gaspar Dooms, portréty českých šlechticů pro Fürstenspiegel vytvořilo hned několik soudobých umělců najednou (Adriaen van Bloemen, Jan Borcking, Gerard Bouttats, Cornelis Meyssens). Arnolt na základě privilegia z roku 1672 tiskl též noviny Ordinari … Reichs-Post-Zeitungen (Praha 1672?-1687?). Noviny jsou známé nejméně pod dvaadvaceti variantními názvy. Velmi pěkný alegorický, žel anonymní frontispis uvádí knihu Pavla Pučálky Lodi církve svaté rytěřující (Praha 1677-1678). Dva roky před smrtí (1684) Arnolt vytiskl 6. knihu první dekády Balbínova obsáhlého vlastivědného projektu Miscellanea historica Regni Bohemiae (Praha 1679-1688).

Nástupcem staroměstské tiskárny se v letech 1687-1709 stal Arnoltův prvorozený syn Jan ml. Arnolt z Dobroslavína (zemř. 1710), který přinejmenším roku 1695 působil též jako faktor pražské Tiskárny arcibiskupské. Po jeho smrti navázala v letech 1710-1713 ovdovělá manželka Anna Kateřina Arnoltová z Dobroslavína. Pak se stopy po staroměstské tiskárně ztrácejí. Malostranskou dílnu provozovala v letech 1686-1687 Kateřina Eufrosina Arnoltová z Dobroslavína, ovdovělá manželka Jana Arnolta st. Impresa opatřovala titulem dvorské tiskařky. Snad tak činila po svém otci Jiřím Šípařovi a otčímovi Urbanu Baltazaru Goliášovi. Roku 1688 byla malostranská dílna rozdělena. Část odkoupil a do Brna přestěhoval faktor František Ignác Sinapi a část získal dospělý druhorozený Arnoltův syn Karel Ferdinand Arnolt z Dobroslavína (po 1670-1745/49). Měl vysokoškolské vzdělání, ovládal několik jazyků a v městské radě Malé Strany byl nějaký čas primátorem. V knihtiskařském řemesle se krátce zdokonaloval také za hranicemi. Malostranskou tiskárnu provozoval v letech 1688-1740. Od prosince 1690 ho Leopold I. jmenoval dvorským tiskařem s právem vydávat též periodické noviny Ordinari … Post-Zeitungen (Praha 1690?-1710?), přejmenované na Prager-Post-Zeitungen (Praha 1710?-1780), jejichž vydávání přešlo roku 1744 na Karla Františka Rosenmüllera ml. Poněvadž se Karel Ferdinand nemálo angažoval ve veřejném životě jako primátor Malé Strany, jeho účast na provozu dílny postupně klesala (v letech 1735-1740 pracovala s označením „královská dvorská impressí“). Zároveň se ztenčoval i dílenský personál a kvalita produkce, v níž jednoznačně převládaly jen úřední zakázky, chudla. Po roce 1740 stopy i po této malostranské Arnoltově tiskárně ztrácíme.


Lit.: BERÁNEK, K.: Tiskařská privilegia České dvorské kanceláře v Státním ústředním archivu v Praze. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 12-13. Praha 1977-1978, s. 69-104; DAŇKOVÁ [BOHATCOVÁ], M.: Noviny Jana Arnolta z Dobroslavína a rok jeho smrti. Časopis československých knihovníků 22, 1943, s. 24-25; HOFFMANNOVÁ, J.: Pražští úřední tiskaři. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 299-314; JOHANIDES, J.: První knihtiskárna v Hradci Králové (Martin Kleinwechter). Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 4. Praha 1969, s. 66-94; KLIMEŠ, Vl.: Počátky českého a slovenského novinářství. Praha 1955; VOLF, J.: Dějiny novin v Čechách do roku 1848. Praha 1930; VOLF, J.: Poslední tisk Jana Arnolta v Hradci Král. z r. 1628-luterský „Zlatý spasení lidského řetěz“. Naše kniha 12, 1931, s. 40; VOLF, J.: Solidarita v umění knihtiskařském v XVII. století. In: Sborník věnovaný dějinám dělnického hnutí a socialismu (řídí Zdeněk V. Tobolka), sv. 1. Praha 1921, s. 60-65; VOLF, J.: Zakoupení tiskárny Arnoltovské v Praze knihtiskařem brněnským Sinapim r. 1688. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 214-221.

Lex.: CHYBA 49-50 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 1. 23 = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.; VOŠAHLÍKOVÁ (red.) 1. 123-124.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.