Konfese

Z Encyklopedie knihy

Konfese (z lat. confiteor = vyznávat, angl. a fr. confession, něm. Konfession) vyhlášení náboženské doktriny, soupis článků náboženského přesvědčení. Počátky tohoto žánru se spatřují v Confessiones sv. Aurelia Augustina z 5. století (tiskem poprvé Strasbourg non post 1470, česky až 1926). Pod označeními apologie, Bekenntnis, confessio, počet z víry, symbolum či vyznání víry se objevuje ve všech reformačních proudech jako vyjádření postoje k otázkám víry a státoprávní kodifikace náboženské svobody.

Za reformace plnila důležitou roli Augsburská konfese (Augustana). Tištěna byla poprvé pod názvem Confessio exhibita caesari in comitiis Augustae (Wittenberg 1530). Od druhého vydání obsahuje Melanchthonův obhajovací doplněk Apologia confessionis (latinsky a latinsko-německy Wittenberg 1531, německy Nürnberg 1531). Jeho český překlad nazvaný Obrana augšpurského vyznání (Skalica 1880) pořídil evangelický senior Ján Leška. Deset let po prvním vydání provedl Melanchthon v textu věroučné úpravy a konfese nazývaná „variata“ byla tištěna pod názvem Confessio fidei exhibita invictiss. imp. Carolo V. (Wittenberg 1540). Do konce 16. století vyšla Augsburská konfese na německém území více než stokrát, nejčastěji přirozeně německy, ale mimo to se šířila i v časných překladech (řecké znění pochází již z roku 1530, francouzské 1542, polské a srbské 1561, italské a chorvatské 1562). Český text Confessio aneb Vyznání víry svaté křesťanské, kteréž sou učinili kurfiršt saský a některá knížata a města říšská vyšel později (1576) a znovu byl vydán v letech 1608 (nedochováno), 1620 (Olomouc), 1630 (Perno), 1720 (Žitava), 1782 (zároveň v Drážďanech i v Praze), 1808, 1837 a 1857 (Praha).

Anglikánská konfese (Anglicana) sepsaná Johnem Jewelem jako Apologia ecclesiae anglicanae (London 1562) se v předbělohorském období u nás četla v překladu pod názvem Apologia, to jest Dostatečná obrana víry a náboženství církví englických (Praha 1619). Basilejskou konfesi (Helvetica) koncipoval Heinrich Bullinger st. Tištěné znění nese název Confessio et expositio simplex orthodoxae fidei (Zürich 1566). Tato ve srovnání s Augustanou již méně rozšířená konfese se v Čechách objevila až po vyhlášení tolerančního patentu jako Krátké a sprosté vyznání a vysvětlení víry čisté křesťanské (Praha 1784 ve dvou variantních vydáních).

V Českých zemích i v zahraničí byla nucena vydávat časté konfese a obhajoby především jednota bratrská. Základní Lukášův rukopisný text z roku 1503 dostal tištěnou podobu ve znění [První a] druhý list k králi (Litomyšl ca 1504-1506). K zahraničnímu publiku směřovaly překlady Apologia Sacre scripture (Nürnberg 1511) a Valdensium oratio excusatoria atque satisfactiva fratrum (Leipzig 1512). České znění bylo znovu publikováno jako Spis dosti činící z viery, kterýž latinskú řečí Apologia slove (Mladá Boleslav 1518). Německá verze Rechenschaft des Glaubens der Dienst und Ceremonien der Brüder in Behmen und Mehrern vyšla v redakci Jana Augusty nejprve v Augsburku a Curychu 1532 a pod týmž titulem a s předmluvou Martina Luthera o rok později znovu v Augsburku a Wittenberku. Latinská Augustova verze nazvaná Apologia verae doctrinae eorum vulgo appellantur Waldenses vel Picardi s nepodepsanou předmluvou připisovanou Philippu Melanchthonovi byla tištěna ve Wittenberku 1538. Další bratrské konfese s přednázvy „Confessio fratrum Boemicorum (případně Bohemorum)“ a s hlavními názvy Počet z víry a z učení i náboženství křesťanského vydávala jednota v letech 1536 (dvakrát Litomyšl), 1561 (Ivančice?), 1564 a 1574 (Ivančice), 1607 (Kralice), 1662 (Amsterdam) či 1748 (Berlín). Také habrovanští, často polemizující s jednotou, vydali soubornou konfesi Apologia, totiž Zjevné dosti učinění aneb všem vóbec vydání počtu z víry, z učení i ze všeho pořádku, kteréhož v náboženství křesťanském užívají bratří a starší, kterýmž někteří habrovanští anebo lilečtí říkávati obyčej mají (Luleč 1536, zachováno v unikátu s rukopisně doplněným názvem).

Takzvaná Česká konfese, předložená císaři Maxmiliánovi II. roku 1575, byla vydána ponejprv 1579, a to hned dvakrát jako Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův Království českého k kšaftu těla a krve Pána našeho Jezu Krista se přiznávajících a pod obojí přijímajících (Praha 1579). Další otisky následovaly v Praze (1609 a 1610), Kralicích (1608 bez uvedení místa tisku, ale se sazbou z písma kralické Šestidílky) a v Perně (1630). Čeští stavové vydali na obranu evangelické víry rovněž takzvanou Menší „Apologii, neboližto Osvědčení všech tří stavův Království českého tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista pod obojí přijímajících“. Byla zveřejněna jako přídavek ke sněmovním artikulím tištěným u Samuela Adama z Veleslavína pod názvem Tento artikul o defenzí pro obhajování náboženství pod obojí jest od … všech tří stavův Království českého tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí přijímajících a k Konfesí české se přiznávajících při sjezdu a shromáždění na Hradě pražském léta 1618 … vyhlášen (Praha 1618). Vedle této Menší apologie publikovali představitelé českých stavů ještě Druhou apologii stavův Království českého tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí přijímajících (Praha 1618), která je obšírnější, a proto se nazývá Větší.


Lit.: BOHATCOVÁ, M.: Nález dalších litomyšlských tisků z počátku 16. století. (Edice neznámých bratrských konfesí a nezvěstného spisu bakaláře Prokopa z Jindřichova Hradce). Časopis Národního muzea, ř. hist. 150/3-4, 1981, s. 138-152; DAŇKOVÁ [BOHATCOVÁ], M.: Bratrské tisky ivančické a kralické. Sborník Národního muzea v Praze A 1. Praha 1951; JANOUŠEK, E.: Konfese jednoty bratrské od oddělení „Malé stránky“ k prvním jejím stykům s Lutherem. Časopis Matice moravské 47, 1923, s. 15-52; MOLNÁR, A.: Neznámý spis Prokopa z Jindřichova Hradce. Husitský Tábor 6-7, 1983-1984, s. 423-448 (a k tomu Husitský Tábor 10, 1988-1991, s. 219-220); ŘÍČAN, R.: Čtyři vyznání. Vyznání augšpurské, bratrské, helvetské a české. Praha 1951; ŘÍČAN, R.: Dějiny jednoty bratrské. Praha 1957; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: Bratrská konfese z roku 1532. Z kralické tvrze 11, 1984, s. 26-31.

Lit.: VLAŠÍN (red.) 182.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.