Lept

Z Encyklopedie knihy

Pohled do ryteckého ateliéru (Livourne 1774). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … quatrieme livraison, ou cinquieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1774). Příloha 152, tabule I s přehledem mechanických i chemických technologií (rytí, leptání, přenášení obrazu, začerňování, puncování). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 8.

Lept (angl. etching, fr. gravure à l’eau forte nebo jen eau-forte, něm. Ätzdruck nebo Radierung) soubor grafických technik tisku z hloubky, jejichž princip nespočívá v mechanickém hloubení čar, bodů a ploch do kovové desky jako u mědirytu, mezzotinty, ocelorytu či suché jehly, nýbrž v takřka bezpracném a hospodárnějším účinku chemických leptadel (odtud starší české synonymum leptu akvaforta z lat. aqua fortis = kyselina dusičná). Poněvadž kyselina zanechává v kovu měkčí a lehčí stopu nežli mechanický nástroj, je leptaná grafika smyslovější. Tím se výrazně odlišuje od krasopisecky zjemnělých a chladných projevů liniového mědirytu a ocelorytu.

Základem je vyhlazená a odmaštěná měděná deska o maximální tloušťce 2 mm se šikmo zbroušenou fazetou (na počátku 16. století byly desky pouze ze železa, pozdější měď byla měkčí zinkovou či tvrdší ocelovou plotnou nahrazována jen výjimečně). Na nahřátou desku je tamponem (později válečkem) stejnoměrně nanesena tenká vrstva ochranného krytu. Tato činnost se nazývala gruntování (z něm. grundieren = opatřovat podkladem). Měl-li kryt zatvrdnout, byl připraven ze směsi včelího vosku, mastixu a syrského asfaltu. Žlutohnědou hmotu kvůli kontrastu zpravidla tónovaly jemně mleté saze, anebo se světlý kryt po nanesení na desku začernil plamenem petrolejové lampy. Rytecká kresba se provádí ocelovými jehlami negativně (světle na černém podkladu), a tudíž velmi zřetelně. Důležité je, aby stále stejným tlakem zasahovala pouze kryt a nezadrhávala v kovové desce. Nejstarší a dosud nejrozšířenější je liniový neboli čárový lept s použitím tvrdého krytu (angl. line etching, fr. gravure au trait à l’eau forte, něm. Strichätzung nebo Umrissradierung). Spočívá podobně jako mědiryt a suchá jehla jen na prosté kresebné linii. První leptané volné grafiky vyhotovili Daniel Hopfer st. (1501-1507), po něm Albrecht Dürer (1512) a Urs Graf (1513). Vynikající práce po sobě zanechali i jiní umělci první třetiny 16. století jako Albrecht Altdorfer. Jednu z prvních učebnic leptu napsal Andreas Helmreich Kunstbüchlin, wie man auff Marmelstein, Kupffer, Messing, Zihn, Stal, Eisen … etzen und künstlich vergülden sol (Wittenberg 1574). Druhou nejstarší technikou je lept do měkkého krytu (též měkký kryt, angl. soft-ground etching, fr. gravure au vernis mou, něm. Weichgrund). Za prvního uživatele bývá považován Švýcar Dietrich Meyer st. (1572-1658). Na přípravu měkkého čili netvrdnoucího krytu se taktéž užíval včelí vosk, mastix a syrský asfalt, avšak hmota byla rozředěna lojem. Do netvrdnoucího nátěru se kreslí přes papír, případně textilii. V místě tlaku jehly se kryt přilepí na spodní stranu kreslícího materiálu a obnaží přitom v zrnitých liniích kovový podklad. Po polovině 18. století byl liniový lept obohacen variantou, při níž se plošky zcela odstraněného krytu zdrsňovaly nataveným asfaltovým, kalafunovým či pryskyřičným zrnem jako u příbuzné akvatinty. Původně jasná kresba se tak stala měkčí.

Ukončením ryteckého procesu přichází fáze vlastního leptání. Volba kyseliny a její koncentrace spolu s délkou a počtem zaleptávání ovlivňuje škálu světel a stínů a dle potřeby graduje plasticitu kresby. K leptání se od počátků používá naředěná kyselina dusičná, která přes jehlami narušený kryt účinkuje rychle jak do hloubky, tak i do šířky. Mnohem bezpečnější roztok chloridu železitého, jehož reakce jsou pomalejší a desku zasahují pouze do hloubky, byl aplikován až před polovinou 16. století a užívá se dodnes. Potřebnou diferenciaci světlých a tmavých partií kresby obstarává opakované leptání. Jednou z možností je kresbu do krytu vyrývat a zaleptávat postupně, nejprve tmavé části kresby a pak místa světlá a nakonec nejsvětlejší. Opakované leptání lze zajistit také postupným vykrýváním najednou pořízené kresby. Princip spočívá v tom, že nejslabší kresebné partie se po prvním zaleptání zatřou asfaltovým vykrývacím lakem, který je od dalších účinků kyseliny izoluje, zatímco místa nejtmavší jsou do žádané hloubky i šířky leptána bez vykrytí několikrát za sebou. Doba jednotlivých leptacích cyklů se pohybuje mezi jednou až deseti minutami. K upřesnění účinků kyseliny na desku užívá rytec zkušební remarky.

Callotova titulní strana tragédie o sultánovi Solimanovi (Firenze 1620). Bonarelli, Prosper: Il Solimano (Firenze, Pietro Cecconcelli 1620). Titulní strana s ilustračním leptem. Antikvariát Meissner (Praha).

Do desky, z níž byl rozpouštědlem odstraněn kryt, se tiskařská barva vtírá stejně jako u ostatních hlubotiskových technik. Specifikem leptu je takzvaná retrusáž, založená na vytažení barvy zatřené do rýh (fr. retrousser = vytáhnout). Provádí se za mírného nahřátí prsty, nebo jemnou textilií, aby čáry získaly patřičnou měkkost a leptu dodaly charakteristický ráz splývavých polotónů. Zkušební otisk v ručním měditiskařském lisu ukáže první stav desky. Ten obvykle rytcovu představu ještě nesplňuje. Proběhlo-li leptání neuspokojivě, anebo je-li třeba kompozici rytiny ještě v mnohém doplnit, celý proces nanesení krytu a jeho opracování se opakuje. Menší korektury je naopak možno provést nasucho, jako by šlo o mědiryt, či mokrou cestou, při níž je leptací látka, zeslabená arabskou gumou, nanášena štětcem jen do potřebných míst. Definitivně zpracovaná tisková forma se otiskuje na navlhčený papír. Bez vyčerpání je schopna nanejvýše 300 otisků. Větších nákladů lze od třetiny 19. století docílit poocelením v procesu galvanoplastiky.

Počínaje 20. léty 17. století se leptané knižní ilustraci věnovali Matthäus Merian st., Jacques Callot a o málo později např. Nicolas Cochin či Stefano della Bella. Nizozemský malíř a rytec Harmensz Rembrandt van Rijn (1606-1669) knižní grafiku až na jednotliviny nepěstoval. Jednou ze vzácných výjimek je ilustrace nazvaná Loď paní Štěstěny v historicko-didaktickém eposu Eliase Herckmanse Der Zee-Vaert Lof (Amsterdam 1634). K mistrům užívajícím lept před a po polovině století náležel jistě Václav Hollar. V této době se vývoj leptu již značně prolínal s mědirytinou. Vznikla tak oblíbená technika leptané rytiny. Účelově kombinovala liniový lept s liniovou rytinou (kresba byla do desky nejprve lehce zaleptána a následně ještě mechanicky zvýrazněna). Do přelomu 17. a 18. století spadala tvorba Sébastiena Leclerca st. V 18. století vynikli zvláště Laurent Cars, William Hogarth, Pierre Philippe Choffard, Salomon Gessner či Georg Friedrich Schmidt.

Hollarův lept oděvů anglických žen (London, patisk po 1800). Hollar, Václav: Theatrum mulierum sive Varietas atque differentia habituum foeminei sexus (London, Henry Overton post 1800). Tabule 11–12 s patiskem původních desek pro první vydání (London 1643).

Po polovině 18. století pak přibylo ještě několik zcela nových či jen inovovaných postupů, např. barevný lept vznikající podobně jako u barevné mezzotinty soutiskem tří různě barvených desek. Roku 1740 si tento postup vyhradil privilegiem Jakob Christof Le Blon. Od 1742 barevný lept v Amsterodamu pěstovali také Jurriaan Cootwyk (nar. 1712) a Cornelis Ploos van Amstel (1726-1798). Lept s tečkovací manýrou (angl. etching needle, fr. échoppe, něm. Ätznadel nebo Radiernadel) oživil roku 1760 zásluhou nizozemského kreslíře a rytce Johanna Jakoba Bylaerta (1734-1809) starou techniku puncu. Kresba se do tvrdého krytu prováděla zdlouhavým tečkováním kolmo postavené jehly. Shluk tečkování přitom odpovídal modelaci světelných a stinných partií. Bylaert tento postup včetně jiných leptařských technik popsal v knize Nouvelle manière de graver en cuivre des estampes coloriées (Leiden 1772). Lept s krejonovou (křídovou, tužkovou) manýrou (angl. etching in the manner of a crayon, fr. eau-forte en manière de crayon, něm. Kreidemanier) užil poprvé roku 1757 Pařížan Jean Charles François (1717-1769) k reprodukci kresebných portrétů. Kresbu tužky (rudky) napodobil ozubenými či ozrněnými nástroji ve tvaru kolečka (ruleta, z fr. roulette), vroubkované šišky (moleta, z fr. molet) nebo kuličky (matoár, z fr. matoir). Jean Charles François popsal novou techniku v díle Lettre sur l’utilité du dessin et sur la gravure dans le goût du crayon (Paris 1760). Kombinaci barevné krejonové manýry a akvatinty uváděl úspěšně do praxe Louis Marin Bonnet (1734-1793). Krejonové manýře se samostatně, anebo v kombinaci s jinými hlubotiskovými technikami věnovali ilustrátoři Pierre Michel Alix, William Blake, Francisco José de Goya nebo Johann Heinrich Tischbein ml. Těžiště jejich tvorby spadalo už do prvních desetiletí 19. století. Mezi nejvýznamnější ilustrátory první třetiny století patří Eugène Delacroix.

Wolfgang Harms publikoval v sedmém dílu monumentální edice jednolistů (1997) alegorický kolorovaný lept s německým trojsloupečným textem Alexandra Voita (?). Jednolist vznikl jako hold jezuitů Rudolfu II. k získání řádu zlatého rouna. Nemá impresum a výroba je hypoteticky přisouzena pražské dílně Michaela Peterleho st. okolo roku 1585. Pomineme-li nutnou skepsi k této atribuci, pak by jednolist představoval zatím nejstarší známý doklad leptu užitého k ilustrování textové sazby u nás. Pokud je však evidentně doloženo, v Čechách se knižním leptem obírali až v závěru 18. století pouze někteří členové rodiny Balzerů a Ludvík Kohl, autor historického alba Zwölf historische Darstellungen zur Geschichte Böhmens von Herzog Przemysl bis zu Wenzel III. (Praha 1789). Pro Meissnerovy Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen (Praha 1798) provedl 14 kolorovaných obrysových leptů Antonín Pucherna. (Praha 1833 časopis Krok), v níž ustálil českou odbornou terminologii.


Bibl.: HOLLSTEIN, F. W. H.: Dutch and Flemish etchings, engravings and woodcuts, ca 1450-1700. Vol. 1-51. Amsterdam 1949-1998; HOLLSTEIN, F. W. H.: German engravings, etchings and woodcuts, ca 1450-1700. Vol. 1-45. Amsterdam 1954-1998; HOLLSTEIN, F. W. H.: The new Hollstein. Dutch & Flemish etchings, engravings and woodcuts, ca 1450-1700 (ed. G. Luijten and R. Zijlma). Vol. 1-. Rotterdam 1993-; HOLLSTEIN, F. W. H.: The new Hollstein. German engravings, etchings and woodcuts, ca 1400-1700 (ed. G. Luijten and R. Zijlma). Vol. 1-. Rotterdam 1996-.

Lit.: HARMS, W. (ed.): Deutsche illustrierte Flugblätter des 16. und 17. Jahrhunderts. Bd. 1-4, 7. Tübingen 1980-1997; HIND, A. M.: A History of engraving and etching. London 1923; HOLLENBERG, F.: Radierung, Ätzkunst und Kupfertiefdruck. Eitorf 1976; JUNA, Zd.: Lept a příbuzné techniky. Praha 1954; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; KRISTELLER, P.: Kupferstich und Holzschnitt in vier Jahrhunderten. 3. Aufl. Berlin 1921; LILIEN, O. M.-GERHARDT, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 3. Stuttgart 1978; RAMBOUSEK, J.: Slovník a receptář malíře-grafika. Praha 1954; ŠIMON, T. F.: Příručka umělce-grafika. O technikách rytiny, leptu a barevného leptu. Praha 1921; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 199-200 a 219.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.