Memento mori

Z Encyklopedie knihy

Sadelerovo exlibris pro Petra Voka z Rožmberka (1609). Medailon s jezdeckým motivem nadnášen dvěma medvědy (narážka na vazbu k rodině Ursiniů), po stranách křesťanské Ctnosti, dole memento mori. Signatura Egidia Sadelera ml. uprostřed paty výklenku. Nalepeno na předním přídeští Buchanan, Georg: Rerum Scoticarum historia (s. l, s. t. 1586). Antikvariát Meissner (Praha).

Memento mori (lat. pamatuj na smrt) souhrnné označení výtvarných podob pomíjivosti lidského života. Téma bylo převzato ze středověkého malířství a knižní malby nejprve do samostatných deskotisků a blokových knih, později i na frontispisy, ilustrace a dekor tištěné knihy. Eschatologická literatura se ke čtenáři dostávala průběžně, ale v globálním pohledu nelze pominout, že její vydávání sílilo v časech morových epidemií.

Topos Smrti jakožto kostlivce s kosou a přesýpacími hodinami (zast. sutkami) rozpracovalo již výtvarné umění 14. století v souvislosti s tradicí antického boha času (Chronos s kosou a přesýpacími hodinami). Kostlivec s lukem a šípy či trojzubcem mívá často také podobu jezdce na vyhublém, ale rychlém koni, jak vidíme v mnoha zpodobeních apokalyptických jezdců. Próza nazvaná Tento traktát jest o mládenci, kterýž jsa v štěstí zpychal a svévolně upadl v neštěstí (Praha 1505), dnes v odborné literatuře zkráceně citovaná jako Pán rady, obsahuje obrázek Ďábla a Smrti u lůžka umírajícího. Inspiraci Wolgemutovým dřevořezem pro Schedelovu Liber chronicarum (Nürnberg 1493) zde nelze přehlédnout. Konáčova Pieseň tato pro ukrocení hněvu Božího (Praha ca 1520) a mladší Lékařské a velmi užitečné opatrování proti neduhuom morním Jana Černého (Praha 1542) mají shodný štoček personifikované Smrti jedoucí na býku a střílející z luku. Divadelně ztvárněná Smrt se objevuje na ilustracích Masopustu Vavřince Leandra Rvačovského (Praha 1580). Rub titulní strany Písničky k času mornímu od Jana Táborského z Ahornperka (Praha 1562?) předvádí Smrt v tradičním postoji s kosou a přesýpacími hodinami. V Mouřenínově překladu humanistické hry Jörga Wickrama Věk člověka (zachován až přetisk z Kutné Hory 1723) je Smrt průvodcem jednotlivých aktérů. Topos Smrti rozvíjely též mědirytové frontispisy evangelických funebrálů, např. Pavel Jakobei Evangelický funebrál obsahující v sobě písně pohřební (Bratislava 1783). Kostlivec jako hlavní protagonista cyklického Tance Smrti se v ilustrované bohemikální literatuře vyskytuje jen okrajově.

Během 16. století vznikala též alba s reprodukcemi náhrobků. Funerální artefakty od antiky až po soudobé sochařské umění a architekturu shromáždil Tobias Frendt v dnes velmi vzácném díle Monumenta sepulcrorum cum epigraphis ingenio et doctrina excellentium virorum (Kraków 1574). Album se 129 lepty vytiskl Kryspin Scharffenberg. Barokní výtvarné umění si jako symboly tělesné smrti oblíbilo lebku, zkřížené kosti, zlomenou svíci a pohřební máry. Katafalk (smuteční lešení) s černou pokrývkou či jinou příležitostnou stavbu k projevu smutku nazýváme „castrum doloris“ (obydlí bolesti, též starší označení katafalku). Tento zobrazovací typ, užívaný od poslední třetiny 16. století až do poloviny 19. století, je vlastně protějškem korunovačních slavobrán. Velmi často bývá doplněn nápisovými páskami s texty „Hodie mihi, cras tibi“ (dnes mně, zítra tobě), „Mors ultima linea rerum“ (smrt je konečná čára za vším, smrt se vším zúčtuje), „Pulvis et cinis et nihil“ (prach a popel a nic), „Vanitas vanitatum et omnia vanitas“ (marnost nad marnost a všecko marnost) aj. Tyto nápisy a ostatní symboly smrti nacházíme nejčastěji na titulních stranách nebo v záhlavích pohřebních kázání a kramářských písní, např. Píseň o smrti všem k rozjímání na světlo vydaná (1760), dále na samostatných ilustracích či vinětách a vlysech barokní eschatologické literatury o posledních věcech člověka a cestě k životu věčnému, např. Sacra vigilia bonae mortis (Olomouc 1734) anebo Calendarium exhibens methodum bene moriendi (Praha 1741).


Lit.: BÄCHTIGER, Fr.: Vanitas-Schicksalsdeutung in der deutschen Renaissancegraphik. Zürich 1970; BIALOSTOCKI, J.: Vanitas. Teoria i tvorczość. Poznań 1966; BOEHLKE, H.-K.: Wie die Alten Tod gebildet. Wandlungen der Sepulkralkultur 1750-1850. Kassel-Mainz 1979; BREIDENBACH, H.: Vanitas und Tod beim Emblematiker Jeremias Drexel S. J. (1581-1638). Europäische Tradition und deutscher Literaturbarock (hrsg. von G. Hoffmeister). Bern-München 1973, s. 391-409; BRIESEMEISTER, D. (ed.): Bilder des Todes. Unterschneidheim 1970; HELFERTOVÁ, J.: Castra doloris doby barokní v Čechách. Umění 22, 1974, s. 290-308; INGEN, F. van: Vanitas und Memento mori in der deutschen Barocklyrik. Groningen 1966; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LENZ, R.: De mortuis nil nisi bene? Sigmaringen 1990; PIGLER, A.: Barockthemen. Eine Auswahl von Verzeichnissen zur Ikonographie des 17. und 18. Jhs. Bd. 1-3. Budapest 1974; STEJSKAL, K.: Obrazy Smrti ve výtvarném umění a jejich divadelní inspirace. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 4/2. Praha 1987, s. 303-336; ŠMAHELOVÁ, H.: Smrt kmotřička a ošizená Smrt (podoby Smrti ve starší české literatuře a ve folklorní pohádce). Česká literatura 35, 1987, s. 195-201; VOIT, P.: Nové pohledy na veršovanou skladbu Rozmlouvání člověka se Smrtí. Listy filologické 107, 1986, s. 166-174; WEBER, Fr. P.: Des Todes Bild. Berlin 1923; WITTLICHOVÁ, J.-VONDRÁČEK, R. (a kol.): Litografie-kamenopis aneb počátky české litografie 1819-1850 k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.