Nasazení desek

Z Encyklopedie knihy

Nasazení dřevěných desek u pergamenového rukopisu z přelomu 13. a 14. století. Vazy z hlinitočiněné kůže zapuštěny do žlábků, provlečeny otvory a zakolíčkovány do desek. Národní knihovna ČR, sign. XIV H 3.

Podle technologického uchycení desek na knižní blok rozlišujeme vazbu nasazovanou a vazbu zavěšovanou. U nasazované vazby, která je v řemeslném pojetí středověké vazby tradičnější, jsou v dřevěných deskách vydlabány otvory a žlábky pro zapuštění vazů (angl. sewing supports), kterými mohou být kožené řemínky nebo motouzy. Jednoduché nebo dvojité vazy a kapitálkové vazy bývají provlečeny a zakolíčkovány do desek, u lepenkových jsou motouzy zpravidla roztřepeny a nalepeny na vnitřní nebo vnější stranu desek. V dalších krocích nasazování se vylepují přesahy pergamenových, papírových nebo plátěných přelepů hřbetu obvykle na přídeští – vnitřní stranu desky, ale i na vnější stranu desky. Svazek se dále z vnější strany potahuje. Poté se vylepují křidélka předsádkových listů, od období renesance i předsádky. Nakonec se vnitřní plocha přídeští začistí výlepem z ručního papíru. Často se používal druhotně recyklovaný pergamen z rukopisů liturgické povahy, papír ze zkušebních nátisků, vadně potištěných listů, nástěnných kalendářů (tzv. minuce), odpustkových listů a dobově zastaralé produkce úřední agendy (tzv. makulatura). Z estetických důvodů bývala makulatura lepena záznamovou stranou na přídeští, takže až při odlepení lze určit obsah rukopisů, inkunábulí a paleotypů, který je mnohdy z historického hlediska cennější než samotná kniha. Z tohoto důvodu se rukopisné a tištěné zlomky systematicky odlepovaly z přídeští pro kodikologická a knihovědná bádání.

Papírový blok měkké gotické vazby zavěšen do obálky z druhotně použitého pergamenu. Obálka prošita ve hřbetě řetízkovým stehem. Hřbet vyztužen destičkou ze silné kůže a opatřen knoflíky pro upevnění přední klopy. Národní knihovna ČR, sign. VIII E 7.

U klasické tuhé vazby zavěšované se potažené desky v závěrečné fázi spojují s knižním blokem knihařským úkonem tzv. podlepování. U měkkých pergamenových vazeb (angl. limp vellum binding) se knižní blok zavěšoval do obálky ze silnějšího pergamenu několika způsoby. U gotických měkkých vazeb byla obálka bez záložek (též pergamenový obal podle HAMANOVÁ, 1950) prošita ve hřbetě dlouhým stehem nebo krátkým řetízkovým stehem zároveň se šitím knižního bloku. Provedení se hřbetem vyztuženým obvykle destičkou ze silné kůže nebo dřeva bylo prošito podobným způsobem tak, že šití vytváří na hřbetě ozdobné stehy, které jsou dále spojovány a obšívány. Zahnutý pergamen často přesahuje přes ořízku na přední stranu obálky, vzniklá klopa se na vyztuženém hřbetě uchycuje koženými řemínky namotáním na kožené knoflíky. Často používaný výraz (usňová) chlopeň je nesprávný – chlopeň lze použít např. ve spojení srdeční chlopeň, avšak při popisu knižní vazby se pro část materiálu přecházejícího na přední nebo i zadní desku uvádí termín klopa. U renesančních vazeb proběhlo zavěšení obálky protažením přesahujících proužků pergamenu nebo jirchy užitých jako pravé vazy, takže jsou v drážce viditelné, a rovněž podlepením předsádek. Před zavěšením byl pergamen často vylepován ručním papírem nebo makulaturou a tvarovány záložky a hranové přehyby, které jsou na kantách zahnuty dovnitř (tzv. holandské kanty), aby zpevňovaly pergamenový přebal. Mnohdy se stýkají, a tak chrání vnitřek knihy podobně jako krabice. Obálka se uzavírá převážně zelenými tkanicemi, ale i řemínky vyrobenými z jirchy nebo pergamenu. Často užívané spojení „usňové tkanice“ není vhodné, protože tkanicemi se označují úzké textilní stuhy (kalouny) s pevnými okraji povětšinou tkané.

Lit.: BRADÁČ, L.: Knihvazačství. Praha 1912; DIEHL, E.: Bookbinding: its background and techniques: two volumes bound as ohne. New York 1980; DOLEŽAL, J.: Vazby knih. Praha 1987; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; GNIRREP, W. K. –GUMBERT, J. P. – SZIRMAI, J. A. Kneep en Binding: een terminologie voor de beschrijving van de constructies van oude boekbanden. Hague 1993; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby: od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HESSEL, A.: Knižní vazba. Praha [19--]; KŘENEK, K. Vazebné struktury konzervačního typu: měkká vazba se hřbetní výztuhou a možnosti jejího využití pro konzervační účely. (diplomová práce UPce) Litomyšl 2015; LANGUAGE OF BINDING. Dostupné z: http://www.ligatus.org.uk/lob/ (cit. 5. 11. 2018); MEDIEVAL MANUSCRIPTS: bookbinding terms, materials, methods, and models. New Haven (CT) 2013; MIDDLETON, B. C.: A history of English Craft Bookbinding Technique. New York 1963; ROBERTS, M. T. – ETHERINGTON D.: Bookbinding and the Conservation of books: a Dictionary of Descriptive Terminology. Dostupné z: http://www.cool.conservation-us.org/don/don.html (cit. 8. 11. 2018); ROŠICKÝ, V. L.: Knihařství. Praha 1894; SMITH, K. A. Non-adhesive binding 1, Books without paste or glue. Rochester (NY) 1999; SZIRMAI, J. A.: The archaeology of medieval bookbinding. Aldershot 1999; VAKRČKA, A.: Knihařství: technologie ruční vazby. Praha 1979.

Autor hesla: Jan.novotny