Neumy

Z Encyklopedie knihy

Verze z 14. 12. 2018, 12:05, kterou vytvořil Dagmar.stefancova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

(něm. Neumen, angl. neumes, the neumae)

Jeden z nejstarších evropských notačních systémů se vyvinul v 9. století pro záznam zpěvů spjatých s křesťanskou liturgií. Etymologie slova neuma není zcela jasná: jeho kořeny lze hledat v řeckých výrazech pneuma (= vzduch, dech, v širším smyslu dech života), neuma (= pokyn, posunek), v hebrejském naimah (= melodie) apod. Systém znaků vycházel z cheironomie, tj. vedení sboru za pomoci pohybu ruky, a z tradice akcentových a prozodických značek, které se od 4. století uplatňovaly při čtení liturgických textů (tzv. lekční či ekfonetické písmo). O neumách ve smyslu hudebního termínu hovoří Pseudohucbald na přelomu 9. a 10. století. Znaky se nejprve psaly nad text, bez notové osnovy (adiastematické neumy). Existovalo mnoho jejich regionálních variant.

Neumae simplices byly určeny pro jeden tón, neumae binariae pro dva, neumae ternariae pro tři, neumae quaternariae pro čtyři tóny, dále se používaly neumy opakující stejný tón, jiné pro zdobení tónů či způsob přednesu. K nejstarším zachovaným rukopisům s neumovou notací patří Psalle modulamina (Regensburg, 1. polovina 9. století).

Snaha po přesnějším záznamu intervalových vztahů a relativní výšce tónu vedla k položení neum na notové linky (od jedné do pěti). Využívalo se barevného odlišení linek (linka pro tón f červená, linka pro tón c žlutá), z písmenného označení linek na jejich začátku postupně vykrystalizovaly klíče (claves). Do vývoje diastematických neum významně přispěl benediktinský mnich Quido z Arezza, který v 1. polovině 11. století dospěl k používání čtyřlinkové notové osnovy, klíčů a tzv. custodů, avizujících na konci řádků následující tón. K přenosu bezlinkových neum na notovou osnovu došlo nejdříve ve střední a severní Itálii (2. polovina 11. století), v Čechách se tato inovace objevila koncem 12. století ve spojení s métskou notací (Svatovítský tropář).

Zavedením notových linek a postupnou transformací neum v mladší notační systémy byla v zápisu gregoriánského chorálu zpřesněna jeho melodická stránka, avšak zmenšila se schopnost zachytit nuance jeho interpretace a vztah k textu. Důležitým badatelským a vydavatelským počinem benediktinských mnichů ze Solesmes se proto stalo Graduale Triplex (1979), jehož mešní repertoár je zapsán ve třech různých notačních systémech zároveň: v kvadratické chorální notaci, métských neumách a v bezlinkové neumové notaci německého typu.

Lit.: HUTTER, J.: Česká notace I – Neumy, Praha 1926; STÄBLEIN, B.: Schriftbild der einstimmigen Musik, Musikgeschichte in Bildern, Bd III/4, Leipzig 1966; CARDINE, E.: Semiologia gregoriana, Roma 1968; CORBIN, S.: Die Neumen. In: Palaeographie der Musik, Bd I. Fasc. 3, Köln 1977; RYBARIČ, R.: Vývoj európskeho notopisu, Bratislava 1982; SZENDREI, J.: Choralnotationem in Mitteleuropa, in: Studia Musicologica, roč. XXX, Budapest 1988, s. 437–446; AGUSTONI, L. – GÖSCHL, J. B.: Einführung in die Interpretation des Gregorianischen Chorals, Kassel 1987, 1992; VESELOVSKÁ, E.: Stredoveké liturgické kodexy s notáciou v slovenských archívnych fondoch: stredoveké notačné systémy z územia Slovenska. Dizertační práce, Ústav hudobnej vedy SAV, Bratislava 2004.

Autor hesla: Dagmar.stefancova