Nototisk
Stejně jako u rukopisně šířených misálů byla záznamem církevního nápěvu doplňována i tištěná liturgická literatura. Nejstarší prvotiskaři nepracovali však již se středověkými neumami (řec. pneuma = výdech) čili dechovými znaménky orientačně fixujícími pouhé stoupání a klesání hlasu. Užívali pokročilejší gotickou notaci chorální, jež pomocí černých čtverečků (notae quadratae) udávala alespoň absolutní výšku tónu.Vedle ní se ve větší míře uplatnila přesnější notace menzurální, která dovolovala fixovat i trvání tónu (notae mensurae od lat. mensura = míra). V průběhu 16. století byly zaváděny taktové čáry. Kvadrátní notace od 30. let postupně ustupovala dodnes užívaným okrouhlým notám a zároveň se zjednodušovala menzurální časoměrná znaménka. Dnešní forma hudebních tisků je ustálena ovšem až od počátku 18. století, kdy zobecněly normy italské a německé tabulatury.
Technologie nototisku se vyvíjela vcelku pomalu. První liturgické příručky vydávané po polovině 15. století obsahují červeně tištěnou, tehdy ještě čtyřlinkovou osnovu. Do ní se noty vpisovaly dodatečně, např. známé mohučské Psalterium cum canticis (Mainz 1457), anebo zůstaly nedoplněny, např. u nás Agenda Olomucensis (Brno 1486) a Missale Strigoniense (Brno 1491). Nejstarší dnes známé knihy s natištěnými notami pocházejí z počátku 70. let 15. století. Jsou to Johanna Gersona Collectorium super Magnificat (Strasbourg?, Esslingen? 1473), které připravil anonymní Tiskař Summy Tomáše Akvinského 1472 (někdy považovaný za Konrada Fynera), a Graduale Romanum zvané též Graduale Constantiense (Konstanz?, Augsburg? ca 1473), vyšlé z dílny neznámého Tiskaře Kostnického breviáře ca 1473. V obou publikacích jsou noty ovšem dodatečně přitiskávány speciálními ručními razítky. Alespoň pokud víme, první tisk not zároveň s textem realizoval Ulrich Han ve dvou vydáních Missale Romanum (Roma 1475 a 1476). Notové pasáže nechal vyřezat do štočků, které na způsob běžného dřevořezu tvořily spolu s textovou sazbou součást tiskové formy. V Německu tuto technologii převzal kupříkladu do Missale Herbipolense (Würzburg? 1481?) tiskař Georg Reyser, činný 1479-1503, a po něm vzápětí další.
Teprve na přelomu 15. a 16. století zaznamenal knihtisk podstatnější úspěch, když Ottaviano Petrucci na začátku svého benátského působení propracoval nový způsob zvaný typografický nototisk. Petrucci odlil pohyblivé noty, které pak stejně jako hranolky tiskových písmen sázel do sázítka zleva doprava a současně i shora dolů a potom je otiskoval na příslušná místa předem vyryté a otištěné osnovy. Výsledkem tohoto pracného, ale obdivuhodného soutisku se stal jednolitý hudební záznam, jehož notová složka byla hrubší a prozrazovala tisk z výšky, kdežto jemnější osnova ukazovala na tisk z hloubky. V Itálii ani ve velkých zahraničních tiskárnách produkujících hudební literaturu první poloviny 16. století se nová metoda nijak zvlášť neprosadila. Jako první Němec si ji osvojil Erhard Oeglin, později Peter Schöffer ml.

Ani jedna publikace vytištěná v Čechách před 1500 noty neobsahuje a do dvou výše zmíněných liturgických tisků brněnských byla uvedena alespoň prázdná červená čtyřlinková soustava. Naopak všechna cizojazyčná bohemika vzniklá v zahraničních tiskárnách pro potřebu pražské a olomoucké diecéze dřevořezem tištěné noty již obsahují: Missale Olomucense (Bamberg 1488, Nürnberg 1499, Wien 1505), Missale Pragense (Bamberg 1489, Leipzig 1497 a 1498, Nürnberg 1498, Nürnberg 1503, Venezia 1507, Leipzig 1522), Agenda Olomucensis (Nürnberg 1498) atp. Za první projev notového tisku v Čechách se tradičně pokládají Konáčem vydané a snad i sepsané novinové letáky O pohnutí pražském, proč a kterak se jest stalo (Praha 1525) a O nešťastné bitvě a porážce Uhruo od národu tureckého … a o smrti … krále Ludvíka (Praha 1526). Kvadrátní noty v pěti pětilinkových soustavách jsou reprodukovny deskotiskem na rubech titulních listů. Do obou relací byl použit stejný štoček pravděpodobně německého původu (Hieronymus Höltzel?). Čeští tiskaři činní po Konáčovi aplikovali při výrobě typografických nototisků Haultinovu metodu, ovšem s tím rozdílem, že jejich pohyblivé hranolky většinou nenesly vertikální výseč celé osnovy, nýbrž jen příslušné segmenty, totiž notu uprostřed dvou krátkých linek a notu na dvou krátkých linkách. Zbylé části osnovy se musely doplnit nestejně douhými linkami. Tento způsob byl písmolijecky bezpochyby jednodušší nežli originální Haultinova metoda, ale notový záznam opticky působil leckdy dost neurovnaně. Nejstarším takto vzniklým nototiskem v Čechách je Štyrsův německý kancionál Michaela Weißeho Ein new Gesengbuchlen (Mladá Boleslav 1531). Prvenství jazykově českého notovaného textu náleží nejrozsáhlejší písňové sbírce soudobé Evropy, totiž Rohovu kancionálu Piesně chval božských (Praha 1541) z Tiskárny severinsko-kosořské. Vedle Konáčovy čtyřhlasé písně lze za další rané projevy vokální polyfonie označit přepracovanou učebnici Matouše Collina z Chotěřiny a Jiřího Mikuláše Brněnského Libellus elementarius … Knížka začátkův … Ein Gruntbuchlein (Praha 1569) a několik titulů z produkce německé tiskárny v Chebu, např. Jobst vom Brandt Der erste Theil geistlicher Psalmen und teutscher Kyrchengeseng (Cheb 1572). První tisk domácí liturgické příručky opatřené notami, totiž Obsequiale sive Benedictionale, quod agendam appellant secundum ritum et consuetudinem S. Metropolitanae Pragensis Ecclesiae (Praha 1585), realizoval až Michael Peterle st. Nepsaný monopol na původní Haultinovu technologii nototisku vokální polyfonie bez problémů před Bílou horou uhájil Jiří Černý z Černého Mostu. Jen jednou byl předstižen Mikulášem Štrausem ze Štrausenfeldu, který typografickou kvalitou Luythonova díla Liber I. missarum (Praha 1609) vytvořil pomník nejen starší hudební literatuře, ale i celému českému knihtisku. První náznak nototisku instrumentální hudby přichází u některých skladeb Adama Michny z Otradovic, např. ve sbírce Sacra et litaniae à 5. 6. 7. & 8 vocum cum instrumentis (Praha 1654). Problém této epochy však spočívá v tom, že český nototisk 17. a 18. století stagnoval. Nešel cestou efektivnějšího rytí a ražení do mědi či zinku, nýbrž upřednostňoval typografickou sazbu, např. Jan Josef Božan Slavíček rajský na stromě života slávu tvorci svému prozpěvující, to jest Kancionál (Hradec Králové 1719). Prvním českým nakladatelem specializujícím se na hudebniny byl Ital Marco Berra počátkem 19. století. Nejstarší českou ryteckou nototiskárnu zřídil v Praze roku 1870 Emanuel Starý ml. (1843-1906).
Bibl.: BROWN, H. M.: Instrumental music printed before 1600. A bibliography.
Cambridge (Mass.) 1965; DAVIDSSON, A.: Bibliographie der musiktheoretischen Drucke des 16. Jahrhunderts. Baden-Baden 1962; DAVIDSSON, A.: Bibliographie zur Geschichte des Musikdrucks. Uppsala 1965; KRUMMEL, D. W.: The literature of music bibliography, an account of the writings on the history of music printing & publishing. Berkeley, Ca. (1992); MEYER-BAER, K.: Liturgical music incunabula, a descriptive cataloque. London 1962; RÉPERTOIRE international des sources musicales [= RISM]. Bd. 1-13 [= Einzeldrucke vor 1800] a Bd. 14-28 [tyto svazky shromažďující rukopisné prameny průběžně nečíslovány]. Kassel-Basel-Tours-London 1971-.
Lit.: BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; DANĚK, P.: Tisky vokální polyfonie pražské provenience do roku 1620. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 219-238; KABÁT, K.: Hudební noty v naší sazbě. Dorost knihtiskařský 5, 1924-1925, s. 20-21; KABÁT, K.: O ražení not a ceníku pro ryjce. Ročenka československých knihtiskařů 12, 1929, s. 105-127; KOUBA, J.: Nejstarší české písňové tisky do roku 1550. Miscellanea musicologica 32, 1988, s. 21-92; KRUMMEL, D. W.-SADIE, St. (edd.): Music printing and publishing. New York-London (1990); LOUKOTOVÁ, H.: České hudební tisky do Bílé hory. Praha 1972 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); MANTUANI, J.: Über den Beginn des Notendruckes. Wien 1901; MOLITOR, R.: Deutsche Choral-Wiegendrucke. Regensburg 1904; MÜLLER, O.: Jak se zhotovovaly noty dříve a nyní. Typografia 44, 1937, s. 70-71; PRZYWECKA-SAMECKA, M.: Drukarstwo muzyczne w Europie do końca XVIII wieku. Wrocław 1987; PRZYWECKA-SAMECKA, M.: Początki drukarstwa muzycznego w Niemczech i Szwajcarii. Roczniki biblioteczne 21/1-2, 1977, s. 91-116; RIEMANN, H.: Notenschrift und Notendruck. Bibliographisch- typographische Studie. Bologna 1969; RIETHUS, P.: Der Wiener Musikdruck im 16. und 17. Jahrhundert. Das Antiquariat 14, 1958, s. 5-9; SMITH, W. C.-HUMPHRIES, Ch.: A bibliography of the musical works published by John Walsh. 1. vol. (1695-1720), 2. vol. (1721-1766). London 1948-1968; ŠOLÍN, V.: Kolem nototisku a všeho, co s ním souvisí. Hudební rozhledy 17, 1964, s. 638-641; VAJDIČKA, L. M.: Nototlač v 15.-17. storočí a hudobná kultúra na Slovensku. In: Kniha 75. Martin 1978, s. 118; VOLEK, T.-JAREŠ, St.: Dějiny české hudby v obrazech. Praha 1977; VONKA, R. J.: Nejstarší notový tisk český. Ročenka československých knihtiskařů 15, 1932, s. 68-103; WOLF, J.: Handbuch der Notationskunde. Bd. 1-2. Leipzig 1913-1919.
Lex.: BLUME, Fr. (ed.): Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG). Allgemeine Enzyklopädie der Musik. Bd. 1-17. München-Kassel-Basel-London 1989; EITNER, R.: Biographisch-bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten christlicher Zeitrechnung bis Mitte des neunzehnten Jahrhunderts. Bd. 1-11. Graz 1959-1960; FUKAČ, J.-VYSLOUŽIL, J. (edd.): Slovník české hudební kultury. Praha 1997.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.