Ořízka (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Ořízka (angl. edge, fr. tranche, něm. Schnitt) horní, dolní a přední čili hřbetu protilehlý okraj knihy upravovaný mechanicky od nerovností vzniklých šitím tiskařských složek do knižního bloku. Prvotní funkce ořízky je usnadnit listování a chránit vnitřek knihy před škodlivými vlivy (prach, hmyz, světlo a vlhko). Vedle toho se až do 17. století, kdy knihy v policích ještě převážně ležely, na plochu ořízky účelně vpisoval název díla, případně jméno vlastníka. Naopak knihvazač počínaje 15. stoletím ořízku dokázal malířskými či grafickými postupy využít k estetizaci knižního bloku. Nezdobenou, anebo jen částečně zdobenou ořízku (např. u vazeb nakladatelských) však nelze hodnotit jako projev řemeslné nedokonalosti.

Nejstarší vazby až po období pozdní gotiky mají všechny tři okraje ještě nerovné. Příčinou bylo osekávání nožem, pomocí něhož se upravoval buď rozměr jednotlivých složek před sešitím, anebo rozměr hotového bloku podle dřevěných desek. Kvalitnější úpravu okrajů bloku před nasazením desek umožnilo teprve zavedení hoblíku v 15. století. Vhloubená neboli dovnitř zakulacená přední ořízka přichází jako důsledek oblení hřbetu na přelomu 15. a 16. století. Obecně platí, že větší množství odebraného materiálu zmenšuje okraje listů a snižuje uměleckou i obchodní hodnotu knihy. Exemplář, k němuž knihař přistupoval jako k bibliofilii, byl sice v lomu falcovaných složek rozřezáván, ale většinou zůstal záměrně neoříznut (angl. uncut, fr. non rogné, něm. Unbeschnitten). Proto si podržel původní široký okraj (fr. témoin = svědek, stopa). Některé exempláře s těmito intaktními okraji mohou mít však lomy složek záměrně nerozřezané (angl. unopened, fr. non coupé, něm. unaufgeschnitten). Z uvedeného vyplývá, že u bibliofilií typu „non rogné“ i „non coupé“ se nevyhlazovala ani plocha ořízky.

Ty okraje, které byly seříznuty a vyhlazeny hoblíkem, poskytovaly na rozdíl od původně osekávaných ideální prostor pro další úpravy. Za nejstarší a také nejjednodušší způsob lze označit natírání (angl. coloured edge, fr. tranche en couleur, něm. Farbschnitt) a stříkání (angl. sprinkled edge, fr. tranche mouchetée, něm. Sprengschnitt). Barva se na jemně zakřídovaný povrch, který zabraňoval rychlému vsakování do okrajů neklížených listů, nanášela houbou, anebo stříkala štětcem přes mřížku, a to celoplošně i v různobarevných pruzích. Barvy odpovídaly tónům jaspisu (odtud též fr. tranche jaspée, něm. Jaspisschnitt): v 15. století se často vyskytovala světle zelená nebo žlutá, od konce 16. století i cihlově červená, u vazeb pergamenových byla dlouho v oblibě modrozelená. Výslednému efektu napomáhal jemně nanesený a vyleštěný včelí vosk. Již v 15. století se ořízka ozvláštňovala malovaným ornamentem a figurální malbou (např. mnich sedící u čtenářského pultu), později i krajinnými pohledy (angl. fore-edge painting, fr. tranche peinte, něm. gemalter Schnitt). Renesanční móda uvedla na přední ořízku akvarelem malované, případně rozžhavenou jehlou vypálené supralibros.

Nejkvalitnější formou zpracování bylo však zlacení, které nežádoucím vnějším vlivům odolalo nejvíce (angl. gilt edges, fr. tranche dorée, něm. Goldschnitt). Často se zlatil jen horní okraj, poněvadž spad prachu na stojící knihu byl právě zde nejsilnější. První středoevropské zlacené ořízky vznikly v Itálii krátce před rokem 1500. Vlastnímu zlacení předcházel gruntovací proces (z něm. grundieren = opatřovat podkladem), během něhož byla zhlazená ořízka opatřena pojivem, zaprášena červenou minerální hlinkou (bolusem) a nakonec potřena vrstvou vaječného bílku, na němž spočinula zlatá fólie. Aby zlato dobře přilnulo k podkladu, ořízka se nakonec navoskovala a vyleštila achátem. Vrstevnaté zlacení bylo možno využít k následné ornamentaci, a to v celé ploše, nebo jen na určitých místech. Pro jemné rytí čili cizelování se užívala jehla (angl. cutting edge, fr. tranche antiquée, něm. ziselierter Schnitt). Od počátku 17. století bývala ořízka též ozvláštěna lehce vtlačenými drobnými kolky, respektive puncovacími razidly s vegetativním či zoomorfním ornamentem (goffered edge, fr. tranche au pointillé, něm. punktierter Schnitt).

Nevýrazně se ve středoevropském knihvazačství prosadila animovaná ořízka, kterou údajně zavedl roku 1653 Samuel Mearne (angl. disappearing fore-edge painting, fr. tranche peinte invisible quand le livre est fermé, něm. verschobener Schnitt). Šlo o artistní formu, při níž umělec jednotlivé části malby na krajích lichých stran rozfázoval (animoval). Celek se stal viditelný teprve při rychlém prolistování knihy směrem odzadu dopředu pomocí palců levé ruky. Stejně tak mladým, ale naopak poměrně běžným postupem při zpracování ořízky je mramorování (angl. marbled edge, fr. tranche marbrée, něm. Marmorschnitt). Zde se vycházelo z osvědčených receptů k výrobě papíru škrobového a papíru tragantového.


Lit.: BOGENG, G. A. E.: Einführung in die Bibliophilie. Leipzig 1931 (repr. Hildesheim 1984); ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; KRECAR, J.: Umění zlacených ořízek tlačítky. Vitrinka 5, 1927-1928, s. 68-72.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.