Ondřej Graudens

Z Encyklopedie knihy

Verze z 9. 12. 2019, 12:17, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Iniciály (15. a 16. století). Zleva dolů Jordanus de Quedlinburg: Sermones de sanctis (Strasbourg?, Heinrich Knoblochtzer? non post 1479). Fol. 9a fleuron D(An) v gotikoantikvovém textu. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DL I 13. Columna, Guido de: Historia destructionis Troiae, boh. Kronika trojánská (Plzeň?, Tiskař Arnoštových Statut? post 1476). Pag. 58 akantové P(O zborzeni) v bastardovém textu. Knihovna Národního muzea (Praha), sign. 25 D 10 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě). Iustinus, Marcus Iunianus: Iustini ex Trogo Pompeio historiae (Venezia, Johannes Tacuinus de Tridino 1507). Fol. Xb konturová verzál

Ondřej Graudens (původně Andreas Graudenc, Andrys Graudenc, též AG, zemř. 1618) zakladatel rodiny tiskařů v Litomyšli. Narodil se v polském městě Grudziądz (něm. Graudenz) a jeho příchod do Litomyšle někdy před 1573 asi souvisel s nedávným pobytem Alexandra Oujezdeckého v Královci a Šamotulách. Graudens se zaměstnal v litomyšlské tiskárně, kde mu Oujezdecký poskytl možnost pracovat také samostatně. Vyplývá to alespoň z jednoho známého dokladu, totiž Kyrmezerova volného překladu Culmannovy Komedie nové o vdově, kterouž Pán Buoh předivným způsobem skrze Elizea proroka … vysvobodil (Litomyšl 1573). Když zaměstnavatel Oujezdecký roku 1577 bez dědiců zemřel, Graudens v dílně pokračoval zcela jistě během 1581-1607 (o pozdější knihtiskařské činnosti hmatatelné zprávy nemáme). Dle archivních materiálů, které publikoval Augustin Sedláček, litomyšlská městská rada roku 1580 prodala totiž „Andrysovi knihaři pres a jiná instrumenta všechna“ z dílny Oujezdeckého. Spolu s řemeslnickým vybavením odkoupil Graudens také starší archy Mihajlovićovy Historie neb Kroniky turecké (Litomyšl 1565), u níž, ačkoli šlo o látku nanejvýše atraktivní, předchůdce Oujezdecký zřejmě přecenil mimopražský trh a část nákladu až do své smrti nerozprodal. Graudens zbytky resuscitoval formou obálkového vydání. Nová Historia neb Kronika turecká (Litomyšl 1581) nemá zastaralou dedikaci a to, co se ve skladu už nedochovalo (předmluva Oujezdeckého a poslední list vlastní Historie), Graudens po šestnácti letech s ohledem na typografii prvního vydání pečlivě obnovil.

Graudens byl prvním tiskařem, který opustil dosavadní nekatolickou orientaci litomyšlského knihtisku a angažoval se v jezuitské polemice proti jednotě bratrské. V jeho dílně publikoval kněz Václav Šturm Srovnání víry a učení bratří starších, kteří sebe sama … valdenskými a boleslavskými … jmenují (Litomyšl 1582). Na poslední stránce Šturmova výpadu bylo otištěno jedno z nejstarších knižních vyobrazení emblému IHS v Čechách. Tiskla se zde i Koule Danielova, kterouž podává draku pikhartskému jinák valdenskému (Litomyšl 1589). Tuto polemiku sepsal jezuita a Šturmův pomocník Václav Brosius. Z Graudensovy tiskárny vyšla také rozsáhlá Postila aneb Kázání evangelistská na neděle a svátky celého roku od polského jezuity Jakóba Wujka z Wągrowca (Litomyšl 1592) či postila německého jezuity Georga Scherera Křesťanská vojenská kázání k tomuto času válečnému proti Turku (Litomyšl 1596). Wujkova kázání jsou ilustrována dřevořezy monogramistů snad polského původu GB a VK. V impresu Schererovy postily je tiskař podepsán iniciálami AG. Graudensova vydavatelská politika nezanedbávala ani zábavnou literaturu. Z této oblasti se bohužel jen mladším přepisem zachoval český překlad polské satirické hry Tragedie neb hra žebračí (Litomyšl po 1573, originál poprvé u Łazarza Andrysowice v Krakově 1552). Lze tak uzavřít, že Polák Graudens působil v Čechách podobně jako na polském teritoriu Oujezdecký: zatímco Oujezdecký v Královci a Šamotulách vydával překlady českých děl do polštiny, Graudens v Litomyšli neopomíjel tisknout české verze polských spisů.

Když Ondřej Graudens zemřel, tiskárnu zdědil syn Adam Graudens (též Groudens, Kroudens, zemř. 1622/23). Díky předčasnému úmrtí pracoval jen krátce (1619-1620). Z jeho tvorby lze připomenout reedici Tragedie neb hra žebračí (Litomyšl 1619), do níž použil pravděpodobně již otcův původně polský symptomatický dřevořez na titulní straně. Reedice je nejstarším kompletně zachovaným zněním této významné literární památky, dokládající kulturní vazby mezi českým a polským prostředím. Po Graudensově smrti se majitelkou tiskárny stala vdova Dorota Graudensová (zemř. po 1653), ale doklady o její samostatné činnosti, které starší literatura klade do roku 1623, dnes postrádáme. Aby udržela tiskárnu, 1623 se podruhé provdala za Jana Ryka (též Rick, zemř. 1630). Ryk ve vyženěné tiskárně působil přinejmenším 1625-1629, přičemž již roku 1629 se v impresech objevuje jméno jeho manželky Doroty Rykové (ovdovělé Graudensové). Když Dorota ovdověla podruhé, záhy si mezi českými tiskaři našla třetího manžela. Byl jím Matouš Václav Březina.

O mládí Matouše Václava Březiny (zemř. 1651) víme málo. Z přitištěného řádku „Matouš Březina impressor“ na titulní straně strahovského exempláře Paprockého Diadochu (Praha 1602) by snad mohlo vyplývat, že nějakou dobu pracoval v Schumannově tiskárně. Ze starší literatury víme o jeho tovaryšském úvazku u olomouckého Jana Milichthalera 1609. Patrně v témže postavení, či už jako faktor vystupoval u litomyšlského Ryka, jehož vdovu Dorotu pojal okolo 1630 za manželku. Rád se obíral historií města, o němž zanechal rukopisné paměti. Látku zpracoval k roku 1645, kdy byl během švédské okupace držen nakrátko jako rukojmí.

Doklady Březinovy tiskařské činnosti jsou pouze z let 1634-1650. Roku 1641 obdržel od kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu privilegium na tisk jakékoli literatury, která prošla cenzurou tamních piaristů (předcházela-li tomuto privilegiu dnes neznámá starší výsada, pak byla dle zvyklostí vyhotovena již o deset let dříve, kam pak lze hypoteticky posunout i počátek Březinova působení). Tiskař se orientoval zejména na drobnou populárně naučnou četbu, kalendáře, kramářské písně a starší oblíbené knížky lidového čtení. Namátkou lze jmenovat neúplně zachované Boccacciovy Historie dvě. I. O smutném skončení Gviškarda a Sigismundy (Litomyšl 1634-1650?) či Mouřenínův překlad hry Dietricha Albrechta Historia kratochvilná o jednom sedlském pacholku (Litomyšl 1647). Tato hra se dochovala jen opisem v muzejním Jabloneckém sborníku. Ten obsahuje mimo jiné i rukopisné znění dalšího Březinova tisku Rozprávky tyto nadarmo nebudou, neb mnohým ku příkladu jsou (Litomyšl ca 1634-1650?). Novodobá literární věda tyto „Březinovy rozprávky“ ocenila jako jedinečnou sbírku domácích exempel.

Kalendář hospodářský a kancelářský … k létu Páně 1642 Damiana Pajęckého (Litomyšl 1641?) obsahuje na poslední straně podlouhlý dřevořez s výrazným pohledem na Litomyšl. Předpokládá-li se, že dřevořez plnil funkci Březinova signetu, pak je to v dějinách českého knihtisku ojedinělý případ užití veduty na tiskařově značce. Zajímavý doklad obecně vžité tiskařské a knihkupecké šetrnosti představuje kvazibřezinovský Nový zákon (Litomyšl 1643). Březina si totiž opatřil neprodané zbytky Štyrsova Nového zákona (Mladá Boleslav 1525). Obě Štyrsovy tiskové verze, jednu s natištěnými iniciálami a druhou bez iniciál, sjednotil do mixtních exemplářů a doplnil novým titulním listem, aniž by však vedle vlastního impresa potlačil původcovské údaje Štyrsovy dílny. Tato restituce památky staršího knihtisku byla obchodně jistěže prozíravá, neboť české novozákonní texty z volného prodeje již dávno zmizely: poslední edice pocházejí od Daniela Adama (1597) a z Tiskárny bratrské (1601).

Když tiskař Březina zemřel, dílna připadla vdově Dorotě Březinové (ovdovělé Graudensové- Rykové). Její produkce je doložena v letech 1651-1653. Roku 1653 se Březinová provdala počtvrté. Svého nového manžela Jana st. Arnolta z Dobroslavína však již nepřežila. Litomyšlská tiskárna, kterou od 1573 držela ve vlastnictví prakticky jedna rodina, tak přešla do majetku ještě významnější dynastie, podílející se na rozvoji české knižní kultury až do poloviny 18. století.


Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Rudolfinský knihtisk v Bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 21-39; KAŠPAROVÁ, J.: Dílo španělského jezuity Juana Alfonse de Polanco v českém překladu z roku 1639. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2004 (red. K. Handlová). Brno 2005, s. 109-118; KOPECKÝ, M.: K polské a české verzi hry o žebrácích. Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity D 10. Praha 1963, s. 99-106; SEDLÁČEK, A.: Příčinky litomyšlské k dějinám české literatury. I. Tiskárna a impresorové v Litomyšli. Památky archeologické a místopisné 9, 1874, sl. 39-43; VOLF, J.: Tiskařský znak Matouše Václava Březiny-město Litomyšl. Naše kniha 11, 1930, s. 177-178.

Lex.: Clavis typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992, s. 364 (Graudens); CHYBA 49 (Arnolt), 63 (Březina), 100-101 (Graudens), 227 (Ryk); JIREČEK 1. 96 (Březina), 205 (Graudenc) a 2. 208 (Ryk); LEXIKON 1. 316 (Březina). = LEXIKON české literatury. Osobnosti, díla, instituce (věd. red. Vladimír Forst). Sv. 1-4/I-II. Praha 1985-2008.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.