Pergamen

Z Encyklopedie knihy

Verze z 18. 9. 2019, 12:50, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Výroba pergamenu (Livourne 1776). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septieme livraison, ou húitieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1776). Příloha 71, tabule I (zleva škrábání, loužení, broušení, praní a hlazení). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 11.

Pergamen (původně asi od maloasijského města Bergamo-Pergamon, angl. vellum nebo parchment, fr. vélin nebo parchemin, něm. Pergament) vysoce trvanlivá psací látka živočišného původu známá nejméně již ve 2. tisíciletí př. Kr. Připravovala se z kůže ovcí, koz, telat anebo ještě nenarozených jehňat.

Kůže byla nejprve škrabáním zbavena chlupů a blan (středoevropský způsob upřednostňoval zpracování telecí holiny po obou stranách, jihoevropský na kozí a ovčí holině jen po jedné). Potom se holina zpracovávala nikoli jako useň cestou třísločinění, nýbrž loužením (macerováním) v uhličitanu sodném (soda), nebo uhličitanu draselném (potaš). Po několikadenním působení alkalického roztoku následovalo ještě loužení ve vápenné vodě, která během tří týdnů zmýdelnila i poslední stopy rozkládajícího se tuku. V tomto procesu získala silně zbotnalá holina žádoucí bílou barvu. Holinu pak bylo třeba zamokra zbrousit a vyprat, aby se odstranil přebytek vápna, a namořit enzymy (holubím nebo psím trusem), které odbouraly další druhy bílkovin. Následovalo opětovné praní a mechanické čištění tupou omykací kosou. Teprve po tomto procesu se holina pečlivě vypínala na dřevěný rám a sušila. Povrchové vlastnosti napnutého a vysušeného pergamenu zlepšilo hlazení pórovitým sopečným sklem (pemzou) za střídavého zatírání vápna, křídy a nakonec jen křídy samotné. Výrobu uzavíralo leštění povrchu kovovými hladítky.

Pergamen tak získal charakteristické rysy, které ocenili nejen středověcí písaři, ale od 13. století i výrobci vazby pergamenové. Byl velmi tenký, jemný, vláčný a na povrchu hladký. Pro knihvazače mohl být dodatečně pokryt bělobou rozetřenou s olejem a hlazen achátem. Již koncem 16. století přišlo do módy také barvení načerveno či nazeleno. Během 17. a 18. století se stal zejména v Německu a Nizozemí žádaným artiklem extrémně hladký pergamen z vepřovice, jehož povrch byl dodatečně upraven aplikací bílku, klihové vody nebo přírodní klovatiny (arabské gumy) a hlazen železnými hladítky či válci zatepla. Takto zjemnělý, satinovaný výrobek se vyznačoval vysokým leskem, upomínajícím odstínem i hladkostí na slonovou kost (odtud v německé knihvazačské praxi pojmenování Horneinband). Využití pergamenu pro knihvazačské účely v 17. a 18. století vůbec silně vzrostlo. Roku 1785 Angličan James Edwards dokonce patentoval výrobu průsvitného pergamenu. Od přírodního pergamenu nutno odlišovat pergamenový papír.

U pergamenových folií v iluminovaných rukopisech se rozlišuje a popisuje strana vnitřní („masová“ – v angličtině flesh side) a vnější („chlupová“ – v angličtině hair side). Podle řazení folií ve složce kodexu a prolínání vnitřních a vnějších stran se rozlišují rukopisy z různých oblastí vzniku. Pergameny byly vyráběny pergameníky, před 12. stoletím byla výroba pergamenu úzce spjata s klášterními produkcemi a skriptórii, později se výroba zvětšovala, z řemesla se stávalo svébytné povolání a s vyrobenými pergameny se začalo obchodovat. Výroba podobně jako u barvířského řemesla musela být blízko vodních zdrojů.

Jemně pracovaný pergamen byl od poloviny 15. století užíván také v knihtisku. Prvotní důvod souvisel s ambicemi tiskařů všestranně napodobit rukopisnou knihu (Johann Gutenberg, Peter Schöffer st.). Tisk však přinášel značné obtíže. Pergamen se špatně spojoval s tiskařskou barvou, a to i v případě, měla-li nižší obsah fermeže. Soudobému trendu knižního trhu naopak nevyhovovala finanční náročnost. K výrobě celého nákladu bylo totiž zapotřebí mnohonásobně více materiálu nežli spotřeboval samotný knihvazač, takže cena pergamenového exempláře převyšovala cenu výtisků na papíru až dvacetkrát. Proto byl pergamen k průběžnému tisku volen výjimečně. K těmto bibliofilským výjimkám patřily bezesporu hodinky z přelomu 15. a 16. století anebo Schönspergerem tištěný Gebetbuch čili Oratio ad suum proprium angelum (Augsburg 1514). Z praktických důvodů byly na pevném pergamenu tištěny až do 16. století jen misálové kánony.

Pergamen častěji posloužil k výrobě několika dražších (slavnostních a dedikačních) exemplářů, zatímco zbytek nákladu se tiskl na běžnějším papíru. Tak je tomu např. u dvou vydání Missale Olomucense (Bamberg 1488 a Nürnberg 1499) či u knižních skvostů tištěných Schönspergerem na zakázku císaře Maxmiliána I., např. Weißkunig (Augsburg 1514-1516), Theuerdank (Augsburg 1517) a Triumphwagen (Augsburg 1517-1518). Na pergamenu vzniklo také po jednom exempláři některých bratrských kancionálů, a to Písně duchovní evangelistské (Ivančice 1576 pro Žerotíny) a Písně duchovní evangelistské (Kralice 1615 pro rod slavkovských Kouniců). Ve slavném „Kelmscott Press“ vyšly pergamenové bibliofilní prvotiny Williama Morrise (1834-1896), z nichž nejslavnější byla The story of the glittering plain (London 1891).

Výrobu pergamenu popsal mimo jiné astronom Joseph Jerôme Lalande Art de faire le parchemin (Paris 1762). O nejstarší bibliografii prvotisků a starých tisků na pergamenu se pokusil knihovník pařížské Národní knihovny Joseph Basile Bernard van Praet (1754-1837). Je autorem prací Essai d’un catalogue des livres imprimés sur vélin (Paris 1805), Catalogue des livres imprimés sur vélin avec date (Paris 1813) a Catalogue des livres imprimés sur vélin qui se trouvent à la Bibliothèque du roi (Paris 1822).

Bibl.: ALSTON, R.-HILL, B. S.: Books printed on vellum in the collections of the British Library. London 1996.

Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; KORDA, J.: Papírenská encyklopedie. Praha 1992; LOSOS, L.: Pergamenové vazby a jejich konzervace. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 58-64; RÜCK, P. (ed.): Pergament. Geschichte, Struktur, Restaurierung, Herstellung. Thorbecke 1991; VÁVRA, I.: Knižní vazby bratrské dílny ivančicko-kralické (1562-1620). Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 86-160; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.