Tabulatura

Z Encyklopedie knihy

Verze z 14. 12. 2018, 12:34, kterou vytvořil Dagmar.stefancova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Tabulatury – notační systémy určené pro instrumentální hudbu – lze charakterizovat jako hmatové písmo. Používají se v nich různé značky pro zápis hmatu či tónu a všeobecně usilují o co největší komfort vůči interpretovi. Název pochází z latinského slova tabula (list), hrát z tabulatury znamenalo hrát „z listu“ (z not). Přestože při vzniku moderní notace měla hlavní roli menzurální notace, tabulatury některými svými aspekty vývoj také ovlivnily, především zavedením taktových čar, trámců, novým pojetím ligatur, důsledně dvojdobým dělením notových hodnot a zápisem hlasů ve formě partitury. Kromě ojedinělých památek ze starší doby se tabulatury rozšířily od poloviny 15. století.

Z poměrně velkého množství druhů tabulatur patří k těm nejběžnějším loutnové, kytarové a varhanní tabulatury. Za nimi svým významem zůstaly tabulatury pro smyčcové nástroje, akordeon, harfu, dokonce i pro dechové nástroje. Jiné dělení tabulatur vychází z toho, jaké znaky se v nich používaly: čísla, písmena, noty či kombinace těchto znaků. Velké rozdíly v notaci jsou dány také místními zvyklostmi (Francie, Itálie, Německo, Španělsko, Anglie).

Za jeden z nejstarších notových záznamů varhanní hudby u nás byl považován zlomek tabulatury z českobudějovické farní knihovny (konec 15. století). Pravděpodobně ještě starší (z 1. poloviny 15. století) je fragment z Knihovny Národního muzea v Praze, sign. 1 D a 3/52. Za nejstarší sborník loutnové hudby zachovaný na našem území můžeme pokládat tabulaturu napsanou asi v Mikulově kolem roku 1575 (Moravský zemský archiv, Brno, Ms. G 10, 1400).

Lit.: RYBARIČ, R.: Vývoj európskeho notopisu, Bratislava 1982; STRAKOVÁ-ŠVEHLÍKOVÁ, T.: Anonymní varhanní tabulatura moravského původu. Rigorózní práce, Brno 1950; TICHOTA, J.: Bohemika a český repertoár v tabulaturách pro renesanční loutnu. In: Miscellanea musicologica, tomus XXXI, 1984, s. 143-225; WOLF, J.: Handbuch der Notationskunde II, Leipzig 1919.

Autor hesla: Dagmar.stefancova