Text (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Verze z 11. 12. 2018, 00:46, kterou vytvořil Jan Rozehnal (diskuse | příspěvky) (Nahrazení textu „== Literatura ==“ textem „“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Text antikva a fraktura (Praha 1789). Rosenmüller, Karel František ml. (tiskárna): Abdruck derer lateinischen, deutschen, böhmischen, griechischen und hebräischen Schriften, welche in der Rosenmüllerischen Buchdruckerey sich befinden (Praha, Karel František Rosenmüller ml.–dědici 1789). Fol. d1a a f3a (skutečná velikost). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AX XIII 13.
Text (z lat. textere = tkát, textum = utkané, angl. text, fr. texte, něm. Text) 1. produkt řečové činnosti zaznamenaný a uchovaný psanou, tištěnou či jinou formou. Text fixovaný knihtiskem vzniká sazbou. Pro různé typy a žánry textového sdělení existují rozdílné strukturální formy (sazba figurální, sazba matematická, nototisk), a to i v rámci jednoho a téhož tištěného dokumentu (marginálie, text pod čarou, rejstřík).

Prostorová konstrukce sazby se za použití signálů pro rytmus očního pohybu (písmové výplňky, rubriky) řídí historicky vzniklými pravidly typografie a zkušenostmi sazeče (zrcadlo sazby jako zorné pole čtenáře). Vývoj evropské typografie byl připraven hlubokou tradicí rukopisné knihy (přímé řádky, pravoúhlé okraje). Grafická podoba rukopisů ovlivňovala tištěnou knihu takřka po celé 15. století. Tehdejší sazeči vycházejíce vstříc konzervativnímu vkusu čtenářů totiž počítali ještě s dodatečnými ručními zásahy do tištěného textu, jehož tvářnost se nesměla příliš lišit od středověkého kodexu. Tak byla ornamentika doplňována iluminátorem, liniový dřevořez vybarvoval kolorista a na významovém členění textu do kapitol a odstavců spolupracoval rubrikátor.

S rozvojem reprodukční technologie a s růstem písmolijectví se řemeslo od přelomu 15. a 16. století emancipovalo. Při vnitřním členění textu i jeho vizualizaci se prosadily typizované a již jen knihtisku vlastní postupy: interpunkční znaky, optimální tiskové písmo (textové písmo, vyznačovací písmo), funkčně odlišitelná barva (červeno-černý tisk), univerzální knižní dekor a individuální ilustrace. Zatímco dekoru připadá většinou role pouhého zdobného prvku, ilustrace začleněná do textu plní výlučnou úlohu asociativní a vzdělávací. Odklon od rukopisné tradice se projevil také minimalizací středověkých zkratek. Vzrůstající nároky na pohodlnost tichého čtení dovedly sazeče a knižní úpravce souběžně k unifikaci pomocného čtenářského aparátu (archová signatura, kustod, norma, číslování listů, sloupců a stran).

2. Písmový stupeň měřený dnes 20 typografickými body (7,52 mm). Označení bylo koncem 19. století odvozeno z textury, jejíž písmový obraz měl obvykle velmi podobné rozměry a pravidelností připomínal tkaninu (lat. textum). William Caslon st. tento stupeň pojmenoval „parangon“. Fournier a Didot zvolili název „petit parangon“ (v německo-francouzské měrné soustavě inovované 1898 byl termín parangon vztažen k písmovému stupni o 18 bodech). Dvojnásobný stupeň se nazývá dvoutext.

3. V textologii se pod pojmem text rozumí jednak písmem či tiskem zachycený výsledek tvůrčí činnosti autora na literárním díle a jednak produkt editorova úsilí o jeho rekonstrukci.


Lit.: DYRYNK, K.: Pravidla sazby. Praha 1948; HELLINGA, L.-HÄRTEL, H. (edd.): Buch und Text im 15. Jahrhundert. Arbeitsgespräch in der Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel vom 1.-3. März 1978. Hamburg 1981; TOMASZEWSKI, R.: Typometrie. Typografia 85, 1982, s. 382-384, 426-427, 452-453 a 86, 1983, s. 30-31; VAŠÁK, P.: Autor, text a společnost. Praha 1986; VAŠÁK, P. (a kol.): Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha 1993; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.