Tisková forma

Z Encyklopedie knihy

Verze z 21. 6. 2019, 13:11, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Tisková forma (angl. forme, fr. forme d’impression, něm. Druckform) objekt s mechanicky či chemicky vymezenými tisknoucími elementy, které lze po nanesení barvy tlakem otisknout na papír, pergamen či jiný vhodný materiál (u nebarevného slepotisku a ve sféře nototisku je forma nazývána plotnou). Tisknoucí elementy vznikají řezáním, rytím či leptáním. Fyzikální vlastnosti užitého materiálu musí odpovídat technickému postupu, do něhož je forma včleněna. U tisku z výšky tvoří historicky nejstarší tiskovou formu štoček (postaru též klišé), pořízený řezbou do špalíku a rozmnožovaný jako dřevořez (později dřevoryt). Johann Gutenberg zavedl pro knihtisk nový typ formy, který oproti starším monolitním deskotiskům vznikal ručním skládáním neboli sazbou jednotlivých tiskových písmen se stejnou písmovou výškou. Nová forma měla z hlediska rychlosti reprodukce přinejmenším tři výhody: byla mobilní a rozebíratelná, sazbu, štoček i netisknoucí písmové výplňky pojala zároveň a umožnila vyřazení sazby několika stránek.

Pro tisk z hloubky a tisk z plochy je formou kovová, či kamenná deska zpracovaná rytím nebo leptáním, případně oběma způsoby současně. Tisknoucí elementy takto zhotovených forem jsou odlišné od tiskových ploch sazby a štočku, a proto je nelze v jednom pracovním cyklu kombinovat s knihtiskem.

Ve vývoji otisku jsou patrná tři období. V nejstarší etapě, ležící mezi koncem 6. století a první čtvrtinou 15. století, byla hrubě řezaná a nabarvená forma otiskována na ležící papír. Otisk je značně nerovnoměrný. Ve druhé a třetí čtvrtině 15. století se technologie otisku změnila. Na ležící formu byl přiložen navlhčený papír, který barvu přejímal tlakem ručního tříče. Tento způsob již dovolil preciznější liniové opracování formy, na kvalitě získaly také barevné partie otisku, avšak rubová strana papíru, na níž působil tříč, nesla stopy mechanického působení, a zůstávala proto prázdná (anopistografický tisk). Od poloviny 15. století se ujala optimální technologie otisku ležící tiskové formy, na níž působilo plošné tlakové těleso ručního knihtiskařského lisu. Pracovní postup byl mnohem šetrnější, a dovolil proto papír potiskovat oboustranně (opistografický tisk).

Životnost formy záleží na materiálu, povaze tisknoucích elementů, způsobu nanášení tiskařské barvy a samozřejmě na počtu otisků. Zatímco u kovové sazby v podstatě žádná technická omezení nákladu neexistují, otisky lineárně či plošně opracovaných desek jsou limitované (dřevěná deska snese až 15.000 otisků, kovová 50-10.000, kamenná do 2.000). Obecně platí, že každý grafický otisk včetně pomocných stavů má hodnotu originálu. Velké potíže při studiu volné grafiky však přináší rozlišení dotisků a patisků z originálních desek znovu použitých po autorově smrti (většinou se prozradí papírem s mladším filigránem, nebo dokonce strojově vyráběným papírem). Tiskové formy knižního dekoru a ilustrací se průběžně oživovaly dodatečnými řezáčskými a ryteckými zásahy, ale i tak své existenční limity běžně překračovaly a sloužily až do úplného zničení. Pro pořízení trvalých, přesných a při tisku odolnějších odlitků sazby sloužila od 18. století stereotypie. Odolnější duplikáty štočků či kovových tiskových desek vznikaly od 19. století cestou galvanoplastiky.


Lit.: BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; PETRTYL, J.: Obrazový štoček jako prostředek při určování kramářských tisků. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 366-368; SCHREIBER, W. L.: Das erste Zusammenwirken von Bild- und Typendruck. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 164-166; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.