Tiskové písmeno

Z Encyklopedie knihy

Verze z 18. 9. 2019, 12:18, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Sazečovy nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 126 (zleva nahoře sázítko, patrice s negativně vyvýšeným písmenem B, dvě tisková písmena se signaturami na boku, přihrádky na tiskové formy s ležícím sázítkem a sázecí linkou, nádoba na louh k čištění sazby, korektorovo sedátko, typografická mírka, vyřazovací prkno, dvě sazebnice, kasa s německým naložením, šídlo na opravu chybné sazby, tenakl a divizor). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Tiskové písmeno (angl. character, printing-letter, type, fr. charactère, lettre, něm. Buchstabe, Letter, Schrift, Type) základní pohyblivý prvek sazby odlitý z písmového kovu. Novodobá technologie knihtisku těžící ze spojení písmolijectví, sazby a tisku z výšky měla v dílčích aspektech několik předchůdců, ale jejich vliv na Johanna Gutenberga není prokázán. Alchymista Pi Sheng z Číny (zemř. 1051) zrušil v letech 1041-1048 monopol dosavadní xylografie vynálezem pohyblivých písmen z pálené hlíny. Písmena byla umístěna na kovové desce a lepena k sobě voskovým tmelem. Po otisku se desky nahřály, tmel povolil a písmena po rozebrání byla připravena k dalšímu použití. Žádný doklad této technologie se však nedochoval. V Koreji vznikl roku 1234 otiskem do mosazi řezaných typů zákoník Sanden Remum, který je považován za nejstarší knihu světa sázenou pohyblivými písmeny. Okolo roku 1313 získal čínský úředník Wang Chen (1237-1315) 60.000 pohyblivých typů rozřezáním textové xylografie na jednotlivé znaky. Dřevo, které přijímalo řídkou tušovou barvu lépe nežli kov, se jako materiál sazebných písmen udrželo v Číně, Koreji a Japonsku až do 18. století.

Základ Gutenbergovy technologie knihtisku tvořily kovové hranolky duplicitně odlévané ze stálých písmových matric. Horní část kovového hranolku se dnes nazývá hlava. Hlava nese vyvýšený negativní obraz litery určený po nanesení barvy k otisku. Litera sedí na pomyslné optické lince (účaří), jejíž vzdálenost od spodní hrany hlavy je v každé písmové sadě neměnná. Půdorys hlavy (a tím i celého hranolku) se řídí sklonem písmové osy. U vertikálně komponovaného tiskového písma je spíše čtvercový (M) nebo obdelníkový (I), zatímco hranolky polokurzivních a kurzivních liter měly shodně s nakloněným písmovým obrazem většinou kosodelníkový tvar. Zbylá část pod hlavou hranolku se nazývá noha. Spodní plocha protilehlá hlavě je pojmenována pata (u větších rozměrů může být kvůli úspoře kovu vhloubena). Vzdálenost od tisknoucí plochy k patě tvoří písmovou výšku hranolku. Šířka hranolku je dána šířkou písmene, která vychází z individuálních představ návrháře a na rozdíl od ostatních parametrů hranolku nikdy nepodléhala žádné unifikaci. Rozměr mezi přední a zadní stranou hranolku se nazývá písmová kuželka (s využitím typografických bodů je kuželka od 17. století klasifikována historicky proměnlivou škálou písmových stupňů). Polokurzivní a kurzivní písmo mělo na kuželce zářezy kvůli soudržnosti liter v sázítku a na sazebnici. Správnému natočení hranolku před umístěním do sázítka napomáhala signatura neboli značnice. Nacházela se na přední straně hranolku. Měla podobu dobře hmatatelného žlábku, anebo několika žlábků nad sebou a vznikala již při odlévání v licím strojku.

Charles Whitehause uvádí, že písmový materiál evropských prvotiskařů mohl bez výraznější újmy na kvalitě sloužit v průměru až dvanáct patnáct let. Během následujících století, kdy písmolijectví stále získávalo na kvalitě, se životnost kovových hranolků pochopitelně ještě prodloužila. Nejstarší dochovaná tisková písmena v Evropě pocházejí z konce 15. století. Byla nalezena během 1868-1869 v řece Saoně u Lyonu a pravděpodobně patřila lyonské dílně Guillauma Le Roy. Hranolky mají otvor, jímž sazeč, neznaje ještě meziřádkové písmové výplňky, pravděpodobně protahoval drát, aby v tiskové formě vyrovnal řádky. Jinou technickou památku tohoto druhu představují písmena Tiskárny bratrské. Písmena byla nalezena 1956-1958 při archeologickém výzkumu Kralic na Moravě. Pocházejí z poslední třetiny 16. století.

Poněvadž každý písmolijec od dob Gutenbergových stanovoval účaří a další rozměry hranolku individuálními parametry dutin licího strojku, při sazbě nebylo možné kombinovat materiál různé provenience (písmena s odlišným účařím na řádku „plavala“ a z různě vysokých hranolků nebylo možno sestavit funkční tiskovou formu). Tato anarchie však paradoxně přispívala k ochraně před zneužitím písmového materiálu. První pokus unifikovat rozměr hranolku pochází od Angličana Josepha Moxona z roku 1669. Zavedením jednotné míry nazvané typografický bod a jeho propočítáním na písmové stupně se počátkem 18. století zabýval Pierre Simon Fournier ml. Roku 1723 byla ve Francii uzákoněna jednotná výška hranolku na 10,5 čárek pařížské stopy. Když o sto let později Fournierův systém zdokonalil Firmin Didot, tuto výšku, zvanou pařížská, vyjádřil 63 body čili 23,691 mm. Ještě v 19. století však unifikace podléhala územním zvyklostem, takže výška v písmolijectví anglo-americkém, holandském, německém (úzus lipský a frankfurtský) či rakouském (reprezentovaném firmou synů Bohumila Haase st.) se pohybovala mezi 23,317 až 24,732 mm.


Lit.: AUDIN, M.: Types du XVe siècle (Les types Lyonnais). Gutenberg-Jahrbuch 1954, s. 84-100; BEDNARCZUK, E.: Graficzny rozwój litery. Warszawa 1956; BERRY, W. T.-JASPERT, W. P.-JOHNSON, A. F.: The encyclopaedia of type faces. London 1958 (repr. 1970); DOWDING, G.: An introduction to the history of printing types. New Castle (DE) 1997; JACNO, M.: Anatomie de la lettre. Paris 1978; JOHNSON, A. F.: Selected essays on books and printing. Amsterdam 1970; JOHNSON, A. F.: Type designs. Their history and development. London 1934 (repr. 1959, 1966); JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; KOCH, R.: Vom Stempelschneiden. Gutenberg-Jahrbuch 1931, s. 290-292; LAWSON, A.: Anatomy of a typeface. Boston 1990; NEŠVERA, R. K.: Kralický nález typografického materiálu z hlediska technicko-historického. In: Kralice (red. Vl. Fialová). Brno 1959, s. 81-93; TSCHICHOLD, J.: Der chinesische Stempel. Ursprung des Buchdrucks. Basel 1972; VERVLIET, H. D. L.: Sixteenth-century printing types of the Low Countries. With a foreword by Harry Carter. Amsterdam 1968; WHITEHAUSE, Ch.-AXT, G. W.: Über der heutigen Umgang mit frühen Druckschriften. Typographische Monatsblätter. Schweizer graphische Mitteilungen 107, 1988, s. 25-32; WILKES, W.: Das Schriftgießen. Von Stempelschnitt, Matrizenfertigung und Letternguß. Eine Dokumentation. Darmstadt 1990; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.