Titulní dřevořez

Poslední soud v ilustrovaném Pasionálu (Praha 1495). Jacobus de Voragine: Legenda aurea, boh. Pasionál ilustr. (Praha, Tiskař Pražské bible? 1495). Celostranný anonymní kolorovaný dřevořez na fol. 1b. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DN IV 9.

Titulní dřevořez estetický a informační fenomén titulní strany, pro jehož označení se v cizích jazycích vyjma němčiny (Titelholzschnitt, avšak Titelbild = frontispis) užívají termíny do jisté míry homonymní (angl. frontispiece) i významově odlišné (fr. titre gravé sur bois je zároveň totéž co xylografovaná titulní strana). Ve srovnání s výrazově prostší typografickou titulní stranou publikaci již na první pohled ozvláštňoval, a plnil tak i funkce ryze komerční. Námětově se přimykal většinou k obsahu. Tím, že v díle velmi často figuroval jako jediná ilustrace, jeho důležitost vzrůstala.

Kolo Štěstí na českém vydání Petrarky (Praha 1501). Petrarca, Francesco: Kniehy dvoje o lékařství proti Štěstí a Neštěstí (Praha, Tiskař Pražské bible 1501). Celostranný, amatérsky kolorovaný titulní dřevořez na fol. 1a (tvůrce se zdá být totožný se štrasburským ilustrátorem Pána rady 1505). V horní části je zpodoben Petrarca jako humanistický literát sedící u písařského pultu. Níže rozpracovaný antipodní motiv se týká proměnlivosti a pomíjivosti lidského údělu. Úděl je alegorizován kolem pohybujícím šesti postavami. Kolo, ovládané z oblaku všemohoucí rukou, některé osoby střídavě vynáší a jiné zase dočasně ponižuje. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovsk�

Předchůdcem tohoto fenoménu bylo vyobrazení, které se ještě před osamostatněním titulního listu tradičně otiskovalo nad první kapitolou díla. Nejstarší dřevořez ilustrační povahy otiskl Albrecht Pfister na titul souboru bajek Ulricha Bonera Der Edelstein (Bamberg 1461). Podobně pracovali Ulrich Han v Itálii (poprvé 1467), Martin Huss ve Francii (1478), William Caxton v Anglii (ca 1481), takzvaný Tiskař Vokabuláře v Rakousku (1482) atd. Knihtiskaři v Čechách a na Moravě se vstupní ilustrace chopili s jistým zpožděním. Ta přichází nejprve na rubech titulních listů Thuróczova díla Chronica Hungarorum (Brno 1488) a českého Pasionálu Jacoba de Voragine (Praha 1495). Nejstarší titulní dřevořez ilustračního rázu použil Mikuláš Bakalář v úpravě Breydenbachova cestopisu Traktát o Zemi svaté (Plzeň 1498). Umělecky kvalitní celostranný obraz kola Štěstí přichází v Petrarcově díle Kniehy dvoje o lékařství proti Štěstí a Neštěstí (Praha 1501). Další titulní dřevořezy známe ze spisku Johanna von Krackaw Praktika mistra Jana slavného učení krakovského k létu Páně [1503] (Praha? 1502?) nebo z relace Ameriga Vespucciho Spis o nových zemích a o Novém světě (Plzeň? ca 1506), kde je užito téhož štočku jako v Breydenbachově Traktátu 1498. Zcela programové využívání titulních dřevořezů, a to figurálního rázu, lze však sledovat až od roku 1510 u Mikuláše Konáče z Hodiškova.

Titulní dřevořez stejně jako titulní mědiryt provázel knihtisk více než tři století. Monopolního postavení ovšem pozbyl již na přelomu 15. a 16. století, kdy cyklická ilustrace v textu přestala být ojedinělou záležitostí a kdy se na první straně knihy prosazovaly univerzálnější rámy, bordury a viněty. Ekonomicky dobře zabezpečené zahraniční tiskárny přesto obrazovým doprovodem šetřit nemusely a rozměrnou ilustraci předesílaly i na titulní strany. Tak je tomu kupříkladu u Johanna Oporina (činný 1538-1567), jehož vydání Vesaliova spisu De humani corporis fabrica libri septem (Basel 1543) zahajuje celostranný obraz neklidného auditoria u pitvy lidského těla. Kreslíř, snad Tizianův žák Jan Stephan van Calcar (1499-1546/50), námět přitom komprimoval do dvou malých kartuší, které jsou součástí kompozice, ale obrazovému sdělení nijak neubližují. Od počátku 17. století převzal funkce titulního dřevořezu efektnější frontispis.

Akcipies na Quentellově školní příručce (Köln/R. ca 1494). Regulae grammaticales antiquorum (Köln/R., Heinrich Quentell ca 1494). Titulní strana s dřevořezem zvaným „magister cum discipulis“. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DM IV 1/3.
Nezastupitelná funkce titulního dřevořezu (Nürnberg? 1497). Tritheim, Johann: De purissima et immaculata conceptione Virginis Mariae (Nürnberg?, Peter Wagner? 1497). Anonymní titulní dřevořez se sv. Annou Samotřetí, dle apokryfní literatury matkou Panny Marie (na klíně Ježíšek a Maria). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DM V 7/1.
Titulní dřevořez Vespucciho Spisu (Plzeň? ca 1506). Vespucci, Amerigo: Spis o nových zemích a o Novém světě (Plzeň?, Mikuláš Bakalář ca 1506). Titulní strana s dřevořezem. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 37/1.
Nejstarší u nás tištěné zemské znaky (Praha 1515). Cuspinian, Johann: Sjezd císařské Velebnosti v Vídni a najjasnějších tří králuo Jich Milostí (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1515). Titulní strana s pěti dřevořezovými znaky, totiž českým, uherským, polským, lužickým a uprostřed rakouským. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 23/7.

K silně frekventovaným námětům nejstarších titulních dřevořezů patřily zpočátku jen světci s atributy a biblické scény. Výjimečně se zařazovaly též erby a znaky. Prvotisky náboženského či vzdělavatelského obsahu z poslední dekády 15. století a ještě některé postinkunábule přinášely akcipies čili dřevořez označovaný jako „magister cum discipulis“. Zobrazení církevního Otce zde bylo doplněno zvlněnou nápisovou páskou. Raně renesanční kniha rozšířila repertoár o figurální náměty z antické historie a mytologie. Nebyly to však reálné portréty, nýbrž typizace učenců, vladařů či válečníků, které dle dobových představ a cítění vytvářely pouhý dojem skutečné podobizny. Imaginárnost titulního dřevořezu lze velmi dobře sledovat probírkou knížek lidového čtení, jejichž vstupní ilustrace odkazovaly na text jen v rovině symbolů (sova a zrcadlo = Enšpígl, pytlíček peněz = Fortunatus). Výtvarný topos titulních stran se formoval na základě žánrové příslušnosti publikace postupně. Erb a znak připadl administrativní či právnické literatuře již v 15. století, v kuchařkách se tou dobou počal zobrazovat interiér kuchyně a na herbářích zakotvilo vyobrazení laboratoře s lučebníkem stojícím u destilačních pícek. Portrét a vedutu na titulech kalendářů ustálil renesanční knihtisk, obrázek postilióna byl k novinám a novinovým letákům přiřazen v 17. století, kohout jako symbol píle a včasného probuzení provázel slabikáře 18.-19. století.

Snaha tiskařů o vnějškovou atraktivnost svého zboží však nejednou vedla k porušení vazby mezi obrazovým sdělením a textem. Na titul jakožto vysoce exponované místo knihy přicházela totiž vyobrazení sice přitažlivá, nicméně obsahově často zcela disparátní. Zde je možno připomenout výtvarný topos dvou rozmlouvajících osob, jehož nespočetné variace běžně provázely také nedialogické žánry, aby byl naznačen alespoň obecně vzdělavatelský charakter díla, např. Jan Brtvín z Ploskovic Knížka tato dvě stránky v sobě drží … o způsobu a životu křesťanském … o pořádku (Praha 1540). Pro potřebu titulní ilustrace býval velmi často resuscitován starší štoček uspokojivě navozující kýženou iluzi. Kupříkladu obrázek zavraždění sv. Václava, který Tiskárna severinsko-kosořská opatřila pro Hájkovu Kroniku českou (Praha 1541), ještě o několik desetiletí později evokoval hrůzy bartolomějské noci na novinovém letáku Hrozné noviny, kteréž z města Paříže z Frankreichu neb z Franské země … odeslaný byly (Praha? 1572). Ačkoli se šířka starších štočků násilně přizpůsobovala aktuálnímu zrcadlu titulní sazby pomocí okrajových lišt, nesourodost výtvarného a textového sdělení čtenářům nevadila a na lidových tiscích byla tolerována ještě v 18. století.

Lit.: HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; KIESSLING, G.: Die Anfänge des Titelblattes in der Blütezeit des deutschen Holzschnitts (1470-1530). Buch und Schrift 3, 1929, s. 9-45; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993.