Useň

Z Encyklopedie knihy

Verze z 11. 12. 2018, 00:47, kterou vytvořil Jan Rozehnal (diskuse | příspěvky) (Nahrazení textu „== Literatura ==“ textem „“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Useň (angl. leather, fr. cuir de tannage végétal, něm. gegerbtes Leder) zvířecí kůže zbavená srsti, podkožního vaziva a tuku a upravená třísločiněním, případně i následným seřezáním nerovností na rubu. Poněvadž syrové kůže na vzduchu tvrdnou a stávají se nepotřebnými, prošly nejprve námokem čili máčením ve speciální jámach s vápenným mlékem, kde nabobtnaly, zahnily a ztratily část chlupů. Neuvolněné chlupy se odstranily škrábáním tupou kosou na oblé koželužské lavici. Ostrou kosou bylo naopak odmízdřeno podkožní vazivo. Zbotnalá holina nato prošla slabým kyselým roztokem, který neutralizoval vápno. Aby se struktura holiny ještě více otevřela, následovalo moření enzymy (holubím nebo slepičím trusem). K vlastní přeměně surové holiny v useň sloužily třísloviny vyrobené z kůry smrku či dubu. Tanin obsažený v třísle podobně jako sumach získaný ze škumpy koželužské vysrážel zbylé bílkoviny (kolagen) a odstranil vazivo, takže vyčiněná holina zůstala stálá, nehnila a po vysušení si zachovala pevnost, ohebnost a vláčnost. Obdobný výsledek přinášelo při výrobě bílých usní činění hlinitými solemi s přídavkem chloridu draselného. Od 19. století třísločinění pomalu ustupovalo anorganickým sloučeninám chrómu, hliníku anebo železa.

Změnu přírodní barvy bylo možno docílit bělením, mořením a barvením. Bělení obstarávala kuchyňská sůl a kamenec (síran hlinito-draselný). Základem moření, k němuž se hodily pouze třísločiněné kůže, je reakce taninu z třísloviny s mírně zásaditým roztokem různých solí, např. uhličitanu draselného (potaš), který barví nahnědo, či síranu železnatého (zelená skalice), který poskytuje odstíny šedé. Barvení spočívá naopak v plošném nanášení hotové barvy na useň. Barevný povrch bylo možno dále mramorovat neboli tónovat leptáním. K tomu obvykle sloužila štětcem stříkaná kyselina vinná (šťavelová), anebo nazelenalá kyselina sírová. Na tento poměrně nový způsob mramorování pomocí vitriolu lze připadnout okolo poloviny 19. století zejména v Anglii (s názvem tree marble calf) a Německu (Baummarmor). Jeho propagátorem byl John Clarke, spolupracovník Francise Bedforda. Mramorování a leptání však přirozené vlastnosti usně poškozovaly. Povrch časem popraskal, docházelo k odlupování až zpráškování.

Třísločiněná useň se vedle louženého (macerovaného) pergamenu uplatňuje již od 6. století při tvorbě vazby kožené. K nejstarším druhům knihařských usní patří teletina. Ve středověku se ujala též skopovice a hovězina, od 16. století dále pak vepřovice. Na přelomu 15. a 16. století obohatily střední Evropu kozinky a jako poslední druh byla v druhé polovině 18. století z Ruska importována juchta. Usňový pokryv lze následně zdobit řezbou (vazba řezaná), slepotiskem (vazba slepotisková), malováním (vazba malovaná) i zlacením, případně doplňovat dalšími materiály (vazba reliéfní, vazba se vzorem „mosaïque“).


Lit.: BLAŽEJ, A. (a kol.): Technologie kůže a kožešin. Praha 1984; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HEJDOVÁ, D. (ed.): Středověké umělecké řemeslo ze sbírek UPM. Praha 1986; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.