Vazby pro sběratele Groliera

Z Encyklopedie knihy

Přední deska vazby v Pseudo-Grolierově stylu (Itálie? ca 1585–1590). Červená kozinka na lepence 207 x 145 mm, useň se symetricky plošně komponovaným zlaceným slepotiskem. Výzdoba obou desek je shodná. Velkoplošné zrcadlo, vymezené pouze úzkou linkovou a vlnovkovou bordurou, pokrývají šrafované kolky stylizovaných listů symetricky organizovaných jak do nárožních výplní, tak do čtyřstranné dominanty, kde obklopují linkami naznačený štítek se slabikami .VI. // .DO. // .LE. (tento text v jinak shodném zadním zrcadle chybí). Mezipolí na hřbetu s drobnými kolky. Hrany obou desek pokryty zlaceným perlovcem. Stopy po čtyřech párech tkanic, nebo stuh. Zlacená ořízka. Bottoni, Albertino: De morbis muliebribus (P
Vazby pro sběratele Groliera označení více než 620 dodnes zachovaných knižních vazeb vzniklých pro Jeana Groliera de Servières (1479-1565), humanistu, bibliofila, diplomata a finančníka ve službách tří francouzských králů. Grolier se narodil v Lyonu. Během 1509-1520 působil na severu Itálie a navázal zde kontakty s Aldem Manuziem st. a jinými humanisty. Z Milána přesídlil 1520 do Paříže, kde se také bohatě oženil. Po opakovaných obviněních ze zpronevěry (poprvé již 1527) se roku 1555 stáhl do ústraní. Zemřel v Paříži. Grolierova kolekce čítala původně asi 3.000 svazků. Po majitelově smrti zůstala rodinným majetkem jen do roku 1676, kdy byla dražbou rozptýlena po celé Evropě. Naposledy prošlo několik bibliofilií světovými aukčními síněmi před polovinou 20. století, a vždy se závratnými cenami (např. 1948 New York 8.750 dolarů).

Dodnes nepohaslá sláva Groliera-sběratele nepovstala díky literárním či typografickým kvalitám jeho knižní kolekce, nýbrž z obdivu nad uměleckou úrovní vazeb a jejich výtvarným novátorstvím. Grolier stejně jako mu blízký Geoffroy Tory importoval do vlasti ornament italských řemeslníků, ba připouští se, že blíže neznámí Italové přijali finančníkovo pozvání působit v Paříži. Veden vytříbeným vkusem, propagoval pak Grolier ve Francii italskou techniku zlacení a dával impulzy k tvorbě nových dekoračních kompozic (např. vazba se vzorem „fanfare“). Proto je právem považován za iniciátora slavné epochy renesančního knihvazačství Francie. Takzvaný „grolierovský styl“, který ve skutečnosti představuje souhrn tvůrčích aktivit několika umělců a řemeslníků, byl živý ještě v knihvazačství 19. století (Joseph Thouvenin st.). Pod názvem „The Grolier Club of the City of New York“ vzniklo v New Yorku 1884 dodnes fungující středisko amerických bibliofilů.

Jako materiál pokryvu lepenkových desek sloužil turecký marokén (přírodní i barvený) či rudohnědě a červeně mořená teletina. Někdy je různěbarevný pokryv kombinován formou intarzie (vazba se vzorem „mosaïque“). Useň bývá přes kraje lepenky mírně přetažena a vzniklou záložku zdobí zlacená linka. Hřbety mají pět až sedm pravých vazů a většinou bývají bez ozdob. Kapitálky jsou hedvábné a ořízky zlacené. Charakteristické je řešení přídeští a předsádky (přídeští kryje polovina nalepeného pergamenového dvoulistu, do něhož je vložen první papírový dvoulist předsádky, přičemž druhý, případně i třetí následují až za volným pergamenovým protilistem). Toto specifikum, dle něhož lze spolehlivě rozpoznat originální vazby od mladších padělků, uvedl do zahraniční literatury Ludvík Bradáč (1918).

Z hlediska techniky výzdoby jde o nádherně zlacené vazby slepotiskové, v jednotlivinách doplněné kontrastní černou voskovou barvou (vazba malovaná). Kresba knihařských kolků je konturová, anebo s velmi ranou šrafurou (fer azuré). Před rokem 1553 se na vazbách objevují otisky pozoruhodně plytce zakřivených filet. Některé vazby s dominantovou kompozicí z počátku Grolierova sběratelství (do 1520) mají na předních deskách heraldické supralibros nebo medailon na způsob antické kameje (vazba plaketová). Zhruba od 30. let se snad vlivem Toryho stává častým ornamentem arabeska, ve 40. letech převládají maureska, zavilina (rolverk) a geometrický pletenec, jehož morfologie o desetiletí později vyústila u Groliera v samostatný vzor „à la fanfare“ (1558). Jen asi 12 exemplářůvazby s architektonickou kompozicí. Spodní pole předních desek bylo vyhrazeno nápisu „Io. Grolieri et amicorum“, jehož smysl skutečně vystihoval častou migraci knih mezi sběratelem a jeho přáteli. Heslem je opatřena asi polovina známých exemplářů. Na zadních deskách vazeb 50. let bývá tlačen upravený biblický citát „Portio mea, Domine, sit in terra viventium“ (Ž 142,6).

Všechny dnes dochované vazby jsou anonymní, a proto se již několik generací badatelů snaží torzo rozčlenit chronologicky, typologicky a dle předpokládaných původců (knihvazačů a zlatičů). Kupříkladu Hans Loubier (1926) rozlišil šest skupin, z nichž nejstarší (milánskou) ohraničují léta 1506-1510. Mladší vazby připsal francouzským dílnám v pěti etapách mezi 1530-1558. Naproti tomu Louis-Marie Michonová (1951) utřídila Grolierovu sbírku do osmi skupin. Etapu 1540-1543 označila nově dle charakteristického průpletu jako „atelier des reliures à l’entrelacs géométriques“. Howard Millar Nixon (1965) tuto skupinu vazeb z dílny anonymního „Entrelac Binder“ (Knihař průpletu) připsal knihvazači a knihkupci Jeanu Picardovi, obchodnímu zástupci tiskaře Manuzia v Paříži. Zároveň odůvodnil vymezení další skupiny 1547-1553, jejíhož původce nazval dle otisků nápadně plytce zakřivených filet „Cupid’s Bow Binder“ (Knihař Kupidova luku). Nixon mimo to některé starší atribuce zrevidoval. V jeho pojetí není „atelier au trèfle“, pojmenovaný tak už Loubierem dle charakteristického kolku se šrafovaným trojlístem (fr. trèfle), totožný s dílnou Pařížana Clauda de Picques (doložen až od 1559), jak se domnívala Michonová. Nixonovy závěry naopak ukazují, že vhodnějším aspirantem by měl být Gommar Estienne, jehož několik negroliérovských vazeb s trojlístky je kladeno do let 1552-1555. Nixon též identifikoval nepočetnou skupinu vazeb z pokročilých let 1555-1562. Pro jejich anonymního tvůrce zvolil pojmenování „Last Binder“ (Poslední knihvazač).


Lit.: ARNIM, M. von: Grolier bindings in the Otto Schäfer library. The book colector 1991, s. 325-334; AUSTIN, G.: The library of Jean Grolier. A few additions. In: Festschrift Otto Schäfer zum 75. Geburtstag am 29. Juni 1987. Stuttgart 1987, s. 437-450; AUSTIN, G.: The library of Jean Grolier. A preliminary catalogue. New York 1971; BRADÁČ, L.: Einiges über die Technik der Grolier-Bände. Archiv für Buchbinderei 18, 1918, s. 52-54; BRADÁČ, L.: Jean Grolier bibliofil. Vitrinka 4, 1926, s. 196-205; ČADÍK, J.: Renesanční období knihařské práce vlašské a francouzské. Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 12-35; FOOT, M. M.: The Henry Davis gift. A collection of bookbindings. Vol. 1-2. London 1978-1983; GOTTLIEB, Th.: Grolierstudien. Jahrbuch der Einbandkunst 2, 1928, s. 63-99; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HOBSON, A.: French and Italian collectors and their bindings. Illustrated from examples in the library of J. R. Abbey. Oxford 1953; HOBSON, A.: Humanists and bookbinders. The origin and diffusion of humanistic bookbinding 1459-1559. With a census of historiated plaquette and medaillon bindings of the renaissance. Cambridge 1989; HOBSON, G. D.: Weiland Dr. Theodor Gottlieb und seine Grolierstudien. Jahrbuch der Einbandkunst 3-4, 1929-1930, s. 61-89; LOUBIER, H.: Der Bucheinband von seinen Anfängen bis zum Ende des 18. Jahrhunderts. Leipzig 1926; MICHON, L. M.: La reliure française. Paris 1951; NIXON, H. M.: Bookbindings from the library of Jean Grolier. A Loan exhibition 23 september / 31 october 1965. London 1965; RHODES, D. E.: Bookbindings and other bibliophily. Essays in honour of Anthony Hobson. Verona 1994; SHIPMAN, C.: Researches concerning Jean Grolier, his life and his library, with a partial catalogue of his books by A. J. V. Le Roux de Lincy. New York 1907; SCHUNKE, I.: Von Menschen und Einbänden in der Renaissance. Librarium, Zeitschrift der Schweizerischen Bibliophilen-Gesellschaft 11, 1968, s. 2-23.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.