Inkunábulistika

Inkunábulistika (angl. incunabulogy, fr. science des incunables, něm. Inkunabelkunde) silně rozvinutá a interdisciplinárně pojatá součást knihovědy zkoumající historické, umělecké, typografické a bibliografické náležitosti inkunábulí neboli prvotisků. Významnými pomocníky jsou archivní prameny (nakladatel, tiskař, knihvazač, knihkupec) a sporadicky zachované technické památky (písmeno tiskové). Předmětem studia není jen formální struktura prvotisků (papír, filigrán, písmo tiskové, dekor, ilustrace, tiskařská barva, způsob knihtisku, kolorování, knižní vazba), ale i sociologický aspekt knižní kultury v období přechodu rukopisného tradování textu k multiplikované výrobě (nakladatelské a knihkupecké aktivity, rozvoj gramotnosti a čtenářského procesu). Nejvlastnější úkol inkunábulistiky spočívá však i po třech stoletích jejího trvání v poměrně obtížné evidenci dochovaných prvotisků, jejichž častým průvodním rysem bývá jak anonymita literárního původce, tak problémy s tiskařem, místem tisku a datací.

Inkunábulistika se konstituovala vlastně již před polovinou 17. století v důsledku zvýšeného zájmu o počátky knihtisku a jeho dějiny vůbec. Termín inkunábule poprvé užil münsterský děkan Bernhard von Mallinckrodt (1591-1664) v jubilejním traktátu De ortu ac progressu artis typographicae dissertatio historica (Köln/R. 1639-1640). Časovou hranici prvotisků vymezil rokem 1500 německý pastor Johann Saubert st. (1592-1646). Stalo se tak u příležitosti vydání jím sestaveného katalogu norimberské městské knihovny Historia bibliothecae reip. Norinbergensis (Nürnberg 1643). Pravděpodobně druhý nejstarší fondový katalog prvotisků zpracoval francouzský jezuita Philippe Labbé (1607-1667). Devátý suplement k jeho přehledu Nova bibliotheca manuscriptorum librorum (Paris 1653) obsahoval soupis prvotisků dnešní pařížské Národní knihovny. Další fondový katalog zpracoval v podobě doplňku k dílu Index manuscriptorum bibliothecae Augustanae (Augsburg 1675) luteránský teolog Anton Reiser (1628-1686). Nejstarší katalog opírající se o fondy několika knihoven sestavil nizozemský knihkupec Cornelius van Beughem pod názvem Incunabula typographiae sive Catalogus librorum … ab inventione … usque ad annum Christi MD. (Amsterdam 1688). Dílo obsahuje na 3.000 záznamů řazených alfabeticky převážně dle obsahových hledisek.

O první retrospektivní bibliografii prvotisků v celoevropském měřítku se pokusil Michael Maittaire (1668-1747), francouzský filolog usazený v Londýně. Více než 5.000 záznamů pětisvazkového díla Annales typographici ab artis inventae origine (Den Haag 1719-1741) uspořádal chronologicky. Maittairem se uzavřela starší etapa poznávání prvotisků. Jeho pokračovatel vídeňský bibliotekář Michael Denis (1729-1800) už položil základy moderně pojaté inkunábulistiky. Denisovy dvoudílné dodatky Annalium typographicorum … Michaelis Maittaire supplementum (Wien 1789) nejenže rozmnožují dosavadní počet známých prvotisků na 6.311, ale dosavadní katalogizační metodu obohacují o konvence platné pro popis rukopisů (incipit, explicit, kolace, druh tiskového písma, počet sloupců v sazbě sloupcové, signatury, číslování listů a stran, formát). Denis byl dobře informován také o badatelských výsledcích z Čech. Znal první kritickou práci o počátcích českého knihtisku, kterou pod názvem Beyträge zur Geschichte der Buchdruckerkunst in Böhmen napsal Mikuláš Adaukt Voigt (1733-1787). Stať vyšla na pokračování v prvním ročníku Neue Litteratur (Praha 1772). Denis také excerpoval soudobý, avšak přirozeně neúplný soupis prvotisků Josefa Dobrovského (1753-1829) z prvního svazku Böhmische Litteratur auf das Jahr 1779 (Praha 1779). Naopak šest inkunábulí tištěných na Moravě zařadil Denis v Análech převážně díky autopsii, neboť do širšího povědomí moravský knihtisk 15. století vešel později. Zasloužil se o to správce olomoucké knihovny Josef Karmášek (též Karmaschek, 1746-1809). Jeho bibliografie, která vycházela na pokračování v Allgemeines europäisches Journal (Brno 1794-1796), nese název Merkwürdigkeiten der k. k. Lizäumsbibliothek in Olmütz. Soustavnějšího průzkumu se ujal až sekretář moravskoslezského gubernia Jan Petr Cerroni (1753-1826). Výsledky bádání shrnul v Geschichte und Jahrbücher der Buchdruckerkunst in Mähren, které však tiskem nevyšly. O několik desetiletí později Cerroniho práci vydatně exploatoval Christian d’Elvert pro své Geschichte des Bücher- und Steindruckes (Brno 1854).

Studiem a popisem prvotisků se ve stopách Michaela Denise zabýval německý filolog, teolog a sběratel Georg Wolfgang Panzer (1729-1805). Jeho jedenáctisvazkový soupis Annales typographici ab artis inventae origine ad annum MD post Maittairii, Denisii … emendati et aucti (Nürnberg 1793-1803) zahrnoval jak prvotisky (svazky 1-5 vydávané mezi 1793-1797), tak paleotypy do roku 1536 (svazky 6-11). Asi 16.000 záznamů je poprvé kriticky utříděno dle tiskařských center a tiskařských dílen. Panzer uvedl do světové literatury mimo jiné nejrozsáhlejší a nejdůležitější soupis českých prvotisků 18. století, který u nás bohužel zapadl. Nazývá se Neue Beyträge zur alten Geschichte der Buchdruckerkunst in Böhmen mit einer vollständigen Uibersicht aller dazu gehörigen Daten aus dem funfzehnten Jahrhundert (Praha 1795) a pochází z pera Karla Rafaela Ungara (1743-1807). Byl vydán časopisecky v druhém svazku Neuere Abhandlungen, i jako separát. Obsahuje na 19 geneticko-typograficky utříděných prvotisků českého původu (povědomých z dřívějška, anebo z nejnovějších nálezů) a uvádí též zmínky o deperditech (dílech nezvěstných).

Po Panzerovi se do historie inkunábulistiky výrazně zapsal orientalista a vynikající německý bibliograf Ludwig Hain (1781-1836). Jeho abecedně řazené čtyřsvazkové Repertorium bibliographicum, in quo libri omnes ab arte typographica inventa usque ad annum MD. typis expressi … recensentur (Stuttgart-Tübingen 1826-1838), opírající se zejména o přebohaté mnichovské fondy, přineslo relativně úplný soupis a exaktní popis tehdy známých 16.299 prvotisků (ty, které měl Hain v ruce, jsou označeny hvězdičkou). Neustále se prohlubující znalosti o počátcích knihtisku i o inkunábulových fondech umožnily Hainovým pokračovatelům Repertorium prohlubovat. Třísvazkové dodatky Supplement to Hain’s Repertorium bibliographicum, or collections towards a new edition of that work (London 1895-1902 s 6.619 pozicemi) zpracoval nejprve Walter Arthur Copinger (1847-1910). Další, osmisvazkové dodatky gymnaziálního profesora Dietricha Reichlinga (1845-1921) vyšly jako Appendices ad Hainii-Copingeri Repertorium bibliographicum. Additiones et emendationes (München-Münster 1905-1914 s 1.920 pozicemi). Hainovu bibliografii na počátku 20. století svým způsobem završil bibliotékář Spolku německých knihkupců Konrad Burger (1856-1912), když vydal The printers and publishers of the XVth century with lists of their works. Index to the Supplement to Hain’s Repertorium bibliographicum (London 1902) a Supplement zu Hain und Panzer. Beiträge zur Inkunabelbibliographie (Leipzig 1908).

Do počátku 20. století byl nejúplnější přehled původem českých prvotisků uveřejněn ve stati Václava Hanky (1791-1861) České prvotisky. Stať vycházela na pokračování v 26. ročníku Časopisu Českého muzea 1852 (separát 1853 nesl název „Bibliografie prvotiskův českých od 1468 až do 1526 léta“). Hanka tu referoval o 30 titulech vytištěných před rokem 1500. Chronologický záběr jeho soupisu je však širší. Nepochybně se totiž inspiroval starším návrhem Josefa Dobrovského (1823), který při budování knihovny Národního muzea v Praze doporučil sbírku tamních prvotisků uzavřít až ve sféře postinkunábulí rokem 1520. Hanka šel ještě dále a ve snaze přiblížit Čechy kvantitativní úrovni německých inkunábulí posunul konec etapy prvotisků dle dynastické periodizace dokonce k roku 1526. Hankův mezník přijala ještě publikace k 400. jubileu českého knihtisku Vývoj knihtiskařství a české prvotisky (Plzeň 1880). Se znalostí 34 inkunábulí ji napsal školní inspektor Julius Koráb (1844-1890). Rok 1526 jako terminus ante quem akceptoval zprvu také Zdeněk Václav Tobolka (1874-1951). Teprve na zásah České akademie roku 1905 byla hranice i u nás definitivně posunuta k 31. prosinci 1500. Nejstarší domácí publikaci, která tento mezinárodní úzus veřejně přijala, zpracoval Tobolka pod názvem Český slovník bibliografický (Praha 1910).

V druhé polovině 19. století byly formulovány požadavky typologické metody. Metoda měla vedle paralelního studia filologického a archivního poskytnout východisko k bibliografickému zpracování jak inkunábulí tiskařsky anonymních od původu, tak inkunábulí, jejichž bezpříznakovost plynula z defektního dochování. Podnět k této metodě zavdali nizozemští badatelé Johann Wilhelm Holtrop (1806-1870) a Marius F. A. Gerardus Campbell (1819-1890) tím, že v jedenáctisvazkové faksimilii Monuments typographiques des Pays-Bas au XVe siècle (La Haye 1858-1861) vůbec poprvé klasifikovali tiskové písmo, ilustraci a dekor domácích prvotiskařů z morfologického hlediska. Stejnou metodu pro výzkum vybraných anglických inkunábulí zvolil knihovník Cambridgské univerzity Henry Bradshaw (1831-1886), např. v monografii The printer of the Historia S. Albani (London 1868). Prvním badatelem, který principy Bradshawova typologického výzkumu aplikoval na celoevropský knihtisk, byl Robert Proctor (1868-1903). Z průzkumů bohatých fondů Knihovny Britského muzea, v níž byl zaměstnán, vytěžil čtyřsvazkový Index to the early printed books in the British Museum (London 1898-1903). Ke klasifikaci tiskového písma jednotlivých dílen poprvé použil délku 20 řádků sazby jako základní distinktivní rys písmového stupně 15. století. Proctorovo uspořádání prvotiskové produkce dle geograficko-typografického a chronologického hlediska později převzalo takzvané BMC čili normativní Catalogue of books printed in the XVth century now in the British Museum (London 1908-1962).

Bradshawovu-Proctorovu typologickou metodu dovedl k dokonalosti nejvýznamnější představitel německé inkunábulistiky Konrad Haebler (1857-1946). Rozpoznal, že vedle písmové kuželky, měřené délkou sazby od dolní linky 1. řádku po dolní linku 21. řádku, má rozlišovací schopnost také písmový řez. Variabilitu řezů sledoval na gotické majuskule ,M‘ a na antikvovém ,Q‘ (respektive dvojhlásce ,Qu‘), které vykazovaly největší počet modifikací (u ,M‘ registrováno 258 odchylek). Haeblerovo pětisvazkové Typenrepertorium der Wiegendrucke (Halle/S.-Leipzig 1905-1924) touto metodou vědecky klasifikovalo vývoj typografie před rokem 1500, a tím otevřelo pohled na dříve obtížně postřehnutelné filiace tiskového písma. Vítaným doplňkem Haeblerova Typenrepertoria se staly z iniciativy švédského knihovníka Isaaka Collijna (1875-1949) již dříve založené Veröffentlichungen der Gesellschaft für Typenkunde (Halle/S. 1903-1943 v 33 svazcích), které přinášely naopak reprodukované ukázky textů, relevantních pro dějiny prvotiskového písma. Obdobnou funkci plnil atlas Alberta Schramma Der Bilderschmuck der Frühdrucke, fortgeführt von der Komission für den Gesamtkatalog der Wiegendrucke (Leipzig 1920-1943 v 23 svazcích).

Na Haeblerově typologické metodě je založen dosud neukončený abecedně řazený Gesamtkatalog der Wiegendrucke (Leipzig 1925-). Shromažďuje a vědecky popisuje všechny známé prvotisky bez rozdílu jazyka, místa vydání a současného uložení. O vydávání Gesamtkatalogu (GW) zpočátku pečovala Kommission für den Gesamtkatalog der Wiegendrucke, založená v Berlíně 1904 z iniciativy Konrada Haeblera. Od roku 1972 je prací pověřena berlínská Deutsche Staatsbibliothek. Vzevrubnou instruktáž o metodě soupisu podává úvod ke 3. svazku GW z roku 1928 (pravidla jsou otištěna znovu v úvodu 8. svazku 1978). Deset doposud vytištěných svazků GW pokrylo na počátku 21. století prozatím asi jen 40% předpokládaného materiálu. Za situace, kdy úplná generální bibliografie chybí a množství fondových soupisů i národních souborných inventářů naopak nepřehledně narůstá, se vynikajícím řešením stala počítačová databáze Britské knihovny. Byla založena roku 1980 a nazývá se The Illustrated incunabula short-title catalogue on CD-Rom (ISTC). Ačkoli je ve srovnání s GW pořizována formou zkrácených záznamů, plní funkci souborného světového katalogu všech dochovaných exemplářů prvotisků. Využitelnost pružně doplňované databáze zvyšují digitalizované záznamy relevantních textových pasáží. Zpřístupněním databáze, která zvláště při studiu počátků knihtisku objevně využívá filigranologii, vyvstala německé, tradicionalisticky zaměřené škole velká konkurence. Druhé, rozšířené a doplněné vydání ISTC z roku 1998 obsahuje 28.400 jednotek včetně těch nedatovaných, které starší literatura vročila před rok 1500, ale moderní bádání je odsouvá až za 1. leden 1501 (tzv. nepravé inkunábule). Kritéria „pravých“ inkunábulí tak splňuje 26.550 záznamů a předpokládá se, že definitivní verze se po dalších průzkumech přiblíží číslu 27.500.

Národní retrospektivní bibliografii jazykově českých prvotisků přináší Tobolkou založený a redigovaný Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století, respektive první díl věnovaný prvotiskům (Praha 1925). Počet prvotisků zde dosáhl čísla 31. Způsob katalogizace se opírá o Haeblerovu typologickou metodu. Na katalogizaci se podíleli někteří členové Komise pro knihopisný soupis (1923), a to Tobolka, převor strahovského kláštera Cyril Antonín Straka (1868-1927) a budoucí ředitel knihovny Národního muzea Josef Volf (1878-1937). Vedle těchto členů Komise na bibliografii prvotisků spolupracovali ještě knihovník tehdejší Univerzitní knihovny Karel Randé (1880-1942) a bibliotékář knihovny Národního shromáždění František B. Soukup (nar. 1893).

Vědecky modernější přehled inkunábulí doplněný i o cizojazyčnou produkci z Čech podala badatelka mezinárodní úrovně Emma Urbánková (1909-1992) v Soupisu prvotisků českého původu (Praha 1986). Soupis obsahuje 44 položky, z nichž 34 připadá na produkci jazykově českou, 5 je latinských, 3 pozice jsou předatovány do 16. století (dvě verze takzvaného „Dodatku“ k Pasionálu 1495 a Usnesení sněmovní o policejním řádu zemském), 1 pozice se týká nedochovaných Artikulí sněmovních 1497 a 1 pozice postihuje odchylky ve vydání Bible kutnohorské 1489. Urbánková opírajíc se o celoživotní zkušenosti na poli inkunábulistiky vymýtila z dějin českého knihtisku Tobolkovou školou prosazované dubiózní tiskaře a nahradila je čtyřmi Anonymy. Po vzevrubném typologickém studiu provedla také několik podstatných změn v chronologii domácích prvotisků. Dříve než začaly před polovinou 90. let vycházet péčí pražské Národní knihovny Dodatky ke Knihopisu, bylo rozhodnuto, že první díl týkající se jazykově českých prvotisků bude Emmou Urbánkovou zpracován v úplnosti znovu (posthumně Praha 1994), a to se zřetelem k poznatkům, které badatelka publikovala již v Soupisu z roku 1986. Obdobná bibliografie pro Moravu zatím chybí, poněvadž k dispozici jsou jen Počátky brněnského knihtisku. Prvotisky (Brno 1974) od Vladislava Dokoupila (1918-1992). Jeho soupis eviduje 23 latinských a německých prvotisků z Brna, takže bibliograficky nepokryta zůstává dodnes tiskařská etapa v Olomouci. Z ní se dochovaly 3 prvotisky latinské. Trvá-li české inkunábulistice ještě nějaký jiný dluh (nehledě kupříkladu na neuzavřené bádání o údajném prvenství Kroniky trojánské), pak je to evidence cizojazyčných bohemik ze zahraničí před rokem 1500.

Bibl.: BERKOWITZ, D.: Bibliotheca bibliographica incunabula. A manual of bibliographical guides to inventories of printing, of holdings, and of reference aids. With an appendix of useful information on place-names and dating, collected and classified for the use of researchers in incunabulistics. Waltham (Mass.) 1967; CORSTEN, S.-FUCHS, R. W. (edd.): Der Buchdruck im 15. Jahrhundert. Eine Bibliographie. Teil 1 (Bibliographie), Teil 2 (Nachträge und Ergänzungen, Register). Stuttgart 1988-1993; MEYER, H.: Bibliographie der Buch- und Bibliotheksgeschichte (BBB). Bd. 1, 1980/81-. Bad Iburg 1982-; VOBR, J.: Literatura o prvotiscích z fondu Universitní knihovny v Brně. Brno 1977.

Lit.: ALTMANN, U.: Der Stand der Arbeiten am Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Zentralblatt für Bibliothekswesen 78, 1964, s. 683-689; ALTMANN, U.: Zur Schriftentwicklung bei deutschen Inkunabeldruckern. Studien zur Buch- und Bibliotheksgeschichte (Hans Lülfing zum 70. Geburtstag am 24. November 1976). Berlin 1976, s. 60-72; BOHATCOVÁ, M.: Bibliografie a dějiny knihtisku. Sborník Národního muzea v Praze C 16/4. Praha 1971, s. 205-242; BOLDAN, K.: The Illustrated incunabula short-title catalogue on CD-Rom. Knihy a dějiny 6/1-2, 1999, s. 71-72; CONSENTIUS, E.: Die Typen und der Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Eine Kritik. Gutenberg-Jahrbuch 1932, s. 55-109; FRIMMOVÁ, E.: Les incunables en Slovaquie-au temps passé et aujourd’hui. Revue française d’histoire du livre 118-121, 2003, s. 361-377; GELDNER, F.: Inkunabelkunde. Eine Einführung in die Welt des frühesten Buchdrucks. Wiesbaden 1978; HAEBLER, K.: Der Gesamtkatalog der Wiegendrucke. In: Fünfzehn Jahre Königliche und Staatsbibliothek. Dem scheidenden Generaldirektor Exz. Adolf von Harnack zum 31. März 1921 überreicht von den wissenschaftlichen Beamten der Preußischen Staatsbibliothek. Berlin 1921, s. 278-284; HAEBLER, K.: Handbuch der Inkunabelkunde. Leipzig 1925 (repr. Leipzig 1966, Stuttgart 1979); JENSEN, Kr. (red.): Incunabula and their readers. Printing, selling and using books in the fifteenth century. London 2003; KRAUSE, Fr.: Der internationale Stand der Inkunabelkatalogisierung. Zentralblatt für Bibliothekswesen 93, 1979, s. 441 (následuje 22 statí o situaci v jednotlivých zemích); LÜLFING, H.: Die Konferenz der Inkunabelbibliothekare sozialistischer Länder in Berlin … 1959. Zentralblatt für Bibliothekswesen 73, 1959, s. 489-501; MAZAL, O.: Paläographie und Paläotypie. Zur Geschichte der Schrift im Zeitalter der Inkunabeln. Stuttgart 1984; OHLY, K.: Die Proctor-Haeblersche Methode und der Versuch ihrer Widerlegung. Berlin 1931; RATH, E. von: Aufgaben der Wiegendruckforschung. Festvortrag bei der Feier des 25 jährigen Jubiläums des Gutenberg-Museums am 27. Juni 1925 in Mainz. Mainz 1925; RATH, E. von: Zur Bedeutung des Wortes Inkunabel (Wiegendruck) und der Zeitgrenze 1500. In: Viktor von Klemperer, Frühdrucke aus der Bücherei Viktor von Klemperer. Dresden 1927, s. 21-29; ŚWIERK, Al.: Inkunabelfroschung in Polen. Gutenberg-Jahrbuch 1972, s. 117-127; TOBOLKA, Zd. V.: Pravidla popisu prvotisků. Praha 1930; URBÁNKOVÁ, E.: Inkunabelforschung in der ČSSR. Zentralblatt für Bibliothekswesen 93, 1979, s. 449-452; URBÁNKOVÁ, E.: Obnovený Gesamtkatalog der Wiegendrucke a novější soupisy prvotisků. Ročenka Státní knihovny ČSR v Praze 1972. Praha 1975, s. 77-89; WEHMER, C.: Inkunabelkunde. Zentralblatt für Bibliothekswesen 57, 1940, s. 241-232; WEHMER, C.: Zur Beurteilung des Methodenstreits in der Inkunabelkunde. Gutenberg-Jahrbuch 1933, s. 250-325.