Jiří Melantrich z Aventinu st.
Jiří Melantrich z Aventinu st. (vlastním jménem Černý, lat. Niger, řec. Melantrichus, dle místa narození Rožďalovský, též GM, GMR, 1511?-1580) český tiskař, nakladatel, překladatel a editor. Je nejvýraznější a často popularizovanou osobností domácího knihtisku všech dob, nepřekračující ovšem standard podnikání zahraničních kolegů druhé poloviny 16. století. K popularizaci Melantrichových zásluh nejvíce přispěla juvenilie žurnalisty a prozaika Františka Rachlíka (1904-1980). Byla napsána roku 1930 na objednávku nakladatelství a.s. Melantrich u příležitosti 350. výročí tiskařova úmrtí. Ke škodě věci však vedle věrohodných prvků obsahuje i smyšlenky převzaté od Antonína Rybičky (1865), které časem zobecněly a moderní odbornou literaturou byly zpochybněny prozatím jen částečně.
Melantrich pocházel z rodiny Černých žijící v městečku Rožďalovicích na severovýchodě Čech. První zmínky o něm přicházejí až 1534 v souvislosti s dosažením bakalářské hodnosti na pražské univerzitě. Další údaje nejsou až do roku 1547 archivními prameny podložené. Nevíme tedy, kde a za jakých okolností se knihtisku vyučil. První kontakty s řemeslem mohl získat jak v Čechách, tak až během případných studií na některé z německých univerzit. K otázce Melantrichova řádného vyučení či dokonce nevyučení přispěl překvapivou informací z augsburského Státního archivu Michael Schilling. V rámci stanoviska briefmalera Hanse Schultese st. (1542-1619) k paralelní tiskařské činnosti malířů totiž editoval i „Verzeichnus der buechtruckher welliche die Truckherey nit gelernet haben“, v němž se na šestém místě mezi nevyučenými tiskaři objevuje jistý „Der Malandrich burgermaister zue Prag“. Tohoto „Malandricha“ umožňuje ztotožnit s naším tiskařem paradoxně Schultesův omyl o purkmistrovství, neboť Melantrich na magistrátu Starého Města skutečně veřejně činný byl, ale pouze ve funkci radního (Jaroslav Douša uvádí léta 1558-1559 a 1565-1575).
Antonín Rybička vnesl do odborné literatury zprávu, že Melantrich pobýval po roce 1534 ve Wittenberku a na pozvání Zikmunda Hrubého z Jelení odešel někdy ve druhé polovině 30. let do Basileje, aby se zdokonalil u „Jana Frobena“, který měl být „až do své smrti 1560 důvěrným přítelem Melantrichovým“. Pozdější badatelé, očekávajíce trpělivě dodatečný nález nějakého důkazu, s lichotivou zprávou pracovali sice vesměs zdrženlivě, nikoli však odmítavě. Bez povšimnutí při tom dodnes zůstala skutečnost, že Rybička své tvrzení staví na chybné chronologii Frobenů, a tím eo ipso naznačuje, že i on konkrétní důkazy postrádal. Johann Froben nezemřel roku 1560 (případně 1563), jak se Rybička domnívá, ale již 1527, kdy Melantrich dosáhl zhruba šestnácti let věku. Proto mohlo jít až o Frobenova syna Hieronyma st. (zemř. 1563), jehož tiskařské signety byly totožné s otcovými. Rybička sice nepostřehl, že první Melantrichova značka (1549) překvapivě souznívá s wittenberským signetem Hanse Luffta. Zato však zaznamenal až mladší podobu (1556-1557), těžící z Frobenova kerykeionu. Nevěda však nic o praxi starých tiskařů přebírat signety na dálku, považoval tuto shodu, jistěže s ohledem na přítomnost Hrubého, za dostatečný důkaz osobních kontaktů českého tiskaře s Basilejí (kdyby dohlédl až do Bělé/B., možná by nadšeně usoudil, že Oldřich Velenský byl učedníkem pařížského humanisty Josse Badeho, neboť jejich značky mnoho odlišností také neměly).
Výchozí štoček Mistra Jákobova žebříku (Wittenberg 1529) a nápodoby u Melantricha (Praha 1547), Günthera (Prostějov 1545) a Sixta z Lerchenfelsu (Litoměřice 1626). Nahoře vlevo Luther, Martin: Deudsch Catechismus (Wittenberg, Georg Rhau 1529). Titulní strana s portálovou bordurou, dole ukřižovaný Kristus mezi dvěma lotry (tiskař Rhau štoček Mistra Jákobova žebříku užíval v letech 1527–1541). Nahoře vpravo Rhegius, Urban: Katechesis (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1547). Titulní strana se zmenšenou volnou kopií datovanou v levém horním štítku 1528. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. HU V 48. Dole vlevo Rhegius, Urban: Rozmlouvání o krásném kázání, kte
Výchozí štoček Mistra Jákobova žebříku (Wittenberg 1529) a nápodoby u Melantricha (Praha 1547), Günthera (Prostějov 1545) a Sixta z Lerchenfelsu (Litoměřice 1626). Nahoře vlevo Luther, Martin: Deudsch Catechismus (Wittenberg, Georg Rhau 1529). Titulní strana s portálovou bordurou, dole ukřižovaný Kristus mezi dvěma lotry (tiskař Rhau štoček Mistra Jákobova žebříku užíval v letech 1527–1541). Nahoře vpravo Rhegius, Urban: Katechesis (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1547). Titulní strana se zmenšenou volnou kopií datovanou v levém horním štítku 1528. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. HU V 48. Dole vlevo Rhegius, Urban: Rozmlouvání o krásném kázání, kte
Výchozí štoček Mistra Jákobova žebříku (Wittenberg 1529) a nápodoby u Melantricha (Praha 1547), Günthera (Prostějov 1545) a Sixta z Lerchenfelsu (Litoměřice 1626). Nahoře vlevo Luther, Martin: Deudsch Catechismus (Wittenberg, Georg Rhau 1529). Titulní strana s portálovou bordurou, dole ukřižovaný Kristus mezi dvěma lotry (tiskař Rhau štoček Mistra Jákobova žebříku užíval v letech 1527–1541). Nahoře vpravo Rhegius, Urban: Katechesis (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1547). Titulní strana se zmenšenou volnou kopií datovanou v levém horním štítku 1528. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. HU V 48. Dole vlevo Rhegius, Urban: Rozmlouvání o krásném kázání, kte
Výchozí štoček Mistra Jákobova žebříku (Wittenberg 1529) a nápodoby u Melantricha (Praha 1547), Günthera (Prostějov 1545) a Sixta z Lerchenfelsu (Litoměřice 1626). Nahoře vlevo Luther, Martin: Deudsch Catechismus (Wittenberg, Georg Rhau 1529). Titulní strana s portálovou bordurou, dole ukřižovaný Kristus mezi dvěma lotry (tiskař Rhau štoček Mistra Jákobova žebříku užíval v letech 1527–1541). Nahoře vpravo Rhegius, Urban: Katechesis (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1547). Titulní strana se zmenšenou volnou kopií datovanou v levém horním štítku 1528. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. HU V 48. Dole vlevo Rhegius, Urban: Rozmlouvání o krásném kázání, kte
Poté, co Zikmund Winter (1909) upozornil na Wackernagelovu edici účetní knihy Hieronyma Frobena st., prohlásil Rachlík Melantrichův dluh u Frobenů k roku 1559 za další důkaz basilejské legendy. Ani dluh ve výši 50 fl. za zboží odebrané na frankfurtském veletrhu však Melantrichův pobyt v Basileji nijak neosvětluje, nanejvýše jen dokládá, že Melantrich již jako samostatný pražský typograf s Frobenovou firmou navázal v Německu obchodní kontakty a že se z nich notně poučil i ve vlastním řemesle. Koneckonců i nejnovější sondy do basilejských archivů, které jsme provedli, zůstaly v oblasti korespondence, účetních knih či univerzitních matrik bez výsledku.
Antonín Rybička též uvádí, že Melantrich pobýval v Norimberku. Zde během první poloviny 40. let působil mimo jiné Jan Günther, od roku 1544 usazený v Prostějově. Z toho pak Rybička shodně s Rachlíkem vyvozují, že Melantrich odešel do Güntherova nového působiště jako překladatel a korektor. K této hypotéze dozajista přispěla Jungmannova Historie literatury české z roku 1849. Zde je evidován Güntherův tisk Rhegiova Rozmlouvání o krásném kázání (Prostějov 1545) jako překlad Melantrichův, ačkoli dedikace tohoto vydání i dochovaného Melantrichova přetisku 1573 žádnou oporu pro atribuci neposkytují. Jungmann se pravděpodobně nechal svést jiným dílem německého luterána Urbana Rhegia, které pod názvem Katechesis z latiny do češtiny skutečně přeložil a vytiskl Melantrich (Praha 1547, dedikace datována svátkem Jana Husa 6. července). Toto vydání bylo, alespoň pokud víme, prvotinou jeho vlastní dílny v Praze. Na základě zjištění Petra Maška se dodnes soudí, že Melantrichova prvotina zčásti vznikla použitím Güntherova typografického materiálu a že touto migrací je tiskařův pobyt na Moravě dostatečně prokázán. V pražské prvotině byl prostějovský původ přisouzen titulní borduře, nadpisové textuře dvou písmových stupňů, třem druhům rubrik a několika ozdůbkám. Maškovo zjištění se však při zevrubném studiu neudrží předně proto, že Günther Melantrichovu borduru z Katechesis 1547 nikdy předtím nevlastnil (Bohuslava Králová-Brtová). Častým používáním zhrublá bordura Katechesis s ukřižovaným Kristem, dvěma lotry a vřezaným letopočtem 1528, kterou vytvořil kdysi německý Mistr Jákobova žebříku (Meister der Jakobsleiter), se s Güntherovou bordurou v Rhegiově Rozmlouvání 1545 shoduje pouze motivem, ale jinak je to mladší, zvětšená a poněkud jednodušší nápodoba bez vřezaného letopočtu. Také sazebný materiál Katechesis Melantrichův pobyt v Prostějově nedokazuje, poněvadž po roce 1547 z Güntherovy dílny nezmizel a vyskytuje se tam kontinuálně dál (Bohuslava Králová-Brtová). Vazby mezi oběma tiskaři, zejména při realizaci ediční politiky, jsou nepochybné, ale v souvislosti s řemeslem prozatím můžeme jen předpokládat, že nově se etablující Melantrich užil buď Güntherových nákupních zdrojů v Norimberku, anebo matric z Prostějova.
Dne 10. října 1547 Ferdinand I. po porážce stavovského povstání však knihtisk v Čechách zakázal. Melantrich se odbojné činnosti kolegů aktivně neúčastnil, a proto po zákazu využil možnost spojit svou pražskou dílnu s oficiální tiskárnou Bartoloměje Netolického z Netolic. Spojená tiskárna vydala do roku 1552 na 20 tisků. Dluhy a blížící se úpadek mělo odvrátit privilegované vydání Bible české (Praha 1549) a několika katolických příruček (Michal Helding 1549, Friedrich Nausea 1550, Tomáš Bavorovský červenec 1552). Melantrichovo partnerství s Netolickým je však výslovně vzpomenuto jen na titulní straně obchodně výdělečné Bible. Dluhy a nerozprodaným zbožím zatížený Netolický tiskárnu nakonec svému společníkovi roku 1552 prodal. O rok později byl potvrzen také převod všech privilegií a již v červenci 1553 se nový majitel prezentuje prvním dnes známým tiskem této nové etapy, kterou uzavřela až Melantrichova smrt v roce 1580. Prvotinou je novinový leták Heinricha V. von Hartenstein Přeložená vohrada … markrabí Albrechtovi z Brandenburku odeslaná (Praha 1553).
Melantrich získal měšťanství na Starém Městě pražském roku 1551 (o pět let později se oženil a když 1577 ovdověl, zakrátko vstoupil do manželství znovu). Erb s přídomkem „z Aventinu“ (dle názvu jednoho ze sedmi římských pahorků) obdržel 1557. Rozsáhlou knihtiskařskou činnost podporoval širokými hospodářskými, obchodními i společenskými aktivitami (1554 koupil první dům a zařídil v něm i hostinec, 1558 přikoupil vinici a poprvé byl zvolen do městské rady). Roku 1563 započal s renovací domu „U dvou velbloudů“ v dnešní Melantrichově ulici (dům byl zbořen 1893). Tiskárnu zde zprovoznil 1567 a od tohoto roku byla nemovitost svázána s typografickým řemeslem až do 1763 (rodinu Daniela Adama z Veleslavína vystřídal po Bílé hoře podnik Štěpána Byliny, posledním majitelem se stal Ignác František Průša).
Melantrichovy četné konexe sahaly od humanistického okruhu pražské univerzity přes staroměstskou radu, českou šlechtu až ke katolickému kléru a arciknížeti Ferdinandu Tyrolskému. Melantrich soustředil kolem tiskárny skupinu stálých spolupracovníků, překladatelů, editorů a rádců (Tadeáš Hájek z Hájku, Jan Hodějovský z Hodějova st., Tomáš Mitis z Limuz, Sixt z Ottersdorfu, Jan Straněnský, Mikuláš Šúd ze Semanína aj.). Do tohoto kruhu náleželi také italský lékař a humanista Pierandrea Mattioli a jeho krajan, tiskař a nakladatel Vincenzo Valgrisi. Pro něho Melantrich vytiskl Mattioliho Epistolarum medicinalium libri quinque (Praha 1561), určené zčásti publiku v cizině, a společně se pak nakladatelsky podělili na přípravě pražského německého vydání Mattioliho díla New Kreuterbuch … durch Georgium Handsch verdeutscht (Praha 1563).
Melantrichova tiskárna sice nedosahovala kvantitativní ani kvalitativní úrovně obdobných humanisticky založených firem v zahraničí (Hieronymus Froben st., Hans Lufft, Christian Egenolff, Henri Estienne ml., Johann Feyerabend, Aldo Manuzio ml., Christophe Plantin, Stanisław Scharffenberg), nicméně ve skromných poměrech českého a moravského knihtisku představovala bezkonkurenčně největší a nejlépe vybavený podnik 16. století. Na přelomu 50. a 60. let dílna dosáhla velké konjunktury, jejíž průběh o něco později pozitivně ovlivnil císařem Maxmiliánem II. vyhlášený zákaz dovozu a tisku českých knih z Norimberku (1567). Příznivá ekonomická situace Melantrichovi umožnila produkovat až 14 titulů ročně, průběžně objednávat nový typografický materiál a zejména promýšlet doposud nejsmělejší plán českého knihtiskařství 16. století, totiž vydání biblického textu s novými, původními ilustracemi. Tyto tvůrčí aktivity od 50. let kompenzoval řemeslně nenáročnými přetisky publikací Netolického a moravského kolegy Jana Günthera. Roku 1576 se do Melantrichovy rodiny přiženil Daniel Adam z Veleslavína, v němž stárnoucí a nemocný tiskař pro své nakladatelské plány získal velkou oporu. Tou dobou (1577) dílna zaměstnávala nejméně 9 tovaryšů a nelze pominout, že jí do nástupu Jiřího Melantricha ml. prošlo několik budoucích samostatných tiskařů, např. 1571 Firmian Bendygar, 1576 sazeč Jan Jičínský (totožnost s Janem ml. Filoxenem Jičínským však nelze prokázat), před 1581 Jan Vašek Stříbrský, přinejmenším 1581 Daniel Sedlčanský nejst.
Důležitější nežli výrobní kapacita bylo však Melantrichovo úsilí o kultivaci čtenářských zájmů měšťanské společnosti. Melantrich vytiskl na 230 dnes známých rozsáhlejších i menších děl, včetně reedic (ca 50% česky, 32% latinsky, 14% vícejazyčně a 1% německy). Mnohé publikace opatřil vlastní předmluvou. Jeho ediční model, v němž se již naplno prosadilo úsilí starších kolegů o demokratizaci literatury (Mikuláš Bakalář, Mikuláš Konáč z Hodiškova), pokrýval takřka celé žánrové spektrum domácí předbělohorské literatury. Náboženská a nábožensky vzdělavatelská literatura tvořila jen asi třetinu produkce (bible, Nový zákon, evangelia a epištoly, kázání, postily, kancionály, modlitební knihy). V silně akcentované světské literatuře přední místo zaujaly často přetiskované školní učebnice (Dionysius Cato, Marcus Tullius Cicero, Aelius Donatus, Ondřej Klatovský z Dalmanhorstu) a oblíbená mravněvýchovná próza (Andreas Musculus, Vavřinec Leandr Rvačovský), která spolu s knížkami lidového čtení ukájela hlad domácího publika po beletrii (Enšpígl, Frantova pranostika, Frantova práva, Kronika o Joviánovi, Rada všelijakých nerozumných zvířat a ptactva, Rozmlouvání krále Šalomouna s Markoltem, Testamentové aneb Kšaftové dvanácti patriarchů). Kvantitativně nerozsáhlou, avšak obsahem i typografickým zpracováním důležitou oblast tvořila nauková próza (Basilius Faber, Tadeáš Hájek z Hájku, Martin Kuthen, Pierandrea Mattioli), okrajově též naučení o hospodářství (Johann Mathesius) a právnická literatura (Pavel Kristián z Koldína). Dokladem průniku Melantrichovy tiskárny s literárními aktivitami univerzitního okruhu byly příležitostné zakázky z oblasti humanistického básnictví. Finanční příjmy z tisku a prodeje vítaně zvyšovaly sněmovní artikule, minuce a pranostiky (Petr Codicillus z Tulechova, Tadeáš Hájek z Hájku, Šimon Proxenus ze Sudetu). Jazykově německé tituly stály zcela na okraji Melantrichova zájmu. Jediný tisk v italštině, totiž Pierandrea Mattioli Le solenni pompe et gli altri specttacoli, fatti alla venuta dell’imperadore Ferdinando primo. … 1558 (Praha 1559), je dle dnešních znalostí zároveň nejstarším jazykově italským tiskem u nás.
Ještě důležitější nežli Melantrichovo úsilí o pokrytí spektra čtenářských zájmů byly z pohledu vývoje české tištěné knihy nadmíru zdařilé snahy povznést domácí typografii na evropskou úroveň. Investoval do nebývale hojné zásoby tiskového písma, zastoupeného asi 40 písmovými řezy a stupni antikvy, antikvové polokurzivy, švabachu, fraktury, textury a řeckého písma. Leccos z toho získal nákupem od Netolického (repliky starších augsburských a norimberských vývojových variant fraktury). Některé písmové sady zakoupil v cizině snad už hotové (antikva Garamondova typu?). Část si jistě odlila tiskárna svépomocí ze zakoupených matric (Rachlík bez důkazů přisuzuje jejich původ Frobenově firmě, ač ta vlastní písmařskou a písmolijeckou dílnu neměla). Dodnes užívaný termín „melantrišský švabach“, zaštítěný autoritou Karla Kabáta (1936), budí dojem, jako by šlo o svébytnou písmařskou variantu na úrovni Januszowského „polszczyzny“. Označení „malý švoboch melantrychovský“ užil pravděpodobně poprvé Zikmund Winter (1913), když citoval inventář pořízený 1606 necelý rok po smrti Anny Adamové. Pozdější badatelé žel však nepostřehli, že adjektivum „melantrychovský“ tu nevyjadřuje formální rysy, nýbrž že mezi mladším majetkem zemřelých manželů Adamových specifikuje původ písma, opatřeného ještě za Melantrichova života krátce před rokem 1575. Rachlíkovi se švabach dokonce zdál „pozoruhodný tím, že má již úplnou interpunkci [sic!] českou“. František Muzika sice zjevně vlastní analýzu tohoto švabachu neprovedl, ale Rachlíkovo tvrzení zmírnil alespoň konstatováním, že Melantrich „měl prý švabach vlastního řezu s některými odchylkami od běžného standardu“. I tato mínění patří do říše pohádek, neboť ve skutečnosti se švabach ani řezem, ani repertoárem akcentů či způsobem jejich nasazení ze soudobého standardu ničím nevymyká a jednotlivé litery jsou doplněny interpunkčními znaky obvyklými pro celé 16. století.
Rachlík ve snaze shledat za každou cenu vazby Melantrichova řemesla k nadnárodnímu kontextu uvádí, že štočky ornamentálního dekoru pocházely z Frobenovy tiskárny. Prozatím tento názor doložit nelze. Z bohatého, avšak stylově zaleželého repertoáru dřevořezových iniciál vynikají jen štočky s přebujelou pletencovou kaligrafií a iniciály mluvící, které Melantrich v Čechách užíval mezi prvními. Postupně si opatřil 5 signetů. Nejstarší značku nacházíme roku 1549 (z oblaku vyčnívající všemocná ruka drží meč obtočený dvěma šrafovanými a korunovanými hady, mezi jejichž hlavami, dotýkajícími se iniciál GMR, sedí rozkřídlený pták). Motiv může pocházet ze signetu Hanse Luffta. Kerykeion (neboli caduceum, též Merkurova-Hermova hůl) se v Melantrichově signetu objevuje až v letech 1556-1557. Ústřední téma, doplněné iniciálami GM, je zasazeno do vavřínového medailonu, který visí na podlouhlém štítu, po jehož stranách sedí sošně pojatí David a Jozue. Kompozice signetu tak připomíná vlys. Kerykeion mohl Melantrich převzít ze znamení tiskařské rodiny Frobenů, paralelně s nimi však hůl s hady užívali i jiní typografové, např. Baldassarre Constantini (činný v Benátkách 1543-1558). Třetí signet tvoří erb udělený roku 1557. Jeho charakteristickým prvkem jsou dva rohy v klenotu, mezi nimiž zobrazena poloviční postava vousatého muže ve zbroji, s věncem na hlavě a hořící svící v pravici (obdobně pojatou figuru nalezneme v signetu frankfurtského tiskaře Hermanna Gülffericha, činného 1542-1554). Čtvrtý signet otištěný 1560-1561 je variantou předešlého vlysu. Jeho centrální vavřínový medailon nenese Merkurovu hůl, nýbrž prsten, jímž spolu se zvlněnou nápisovou páskou křížem procházejí halapartna a pochodeň. Na nápisové pásce je text „Nec igni cedit nec ferro“ (fyzická či duchovní statečnost neustoupí násilí). Ikonografický motiv prstenu užil Melantrich jako pátou značku vlastně jen třikrát (1562 a 1580). Dva další výskyty přicházejí ve společných pracích s Danielem Adamem (1579), devět pak se hlásí do období 1582-1587, kdy tiskárnu ve prospěch dědice spravoval Daniel Adam. František Horák a po něm i Mirjam Bohatcová rozeznávají v Melantrichově tvorbě ještě tři značky. Dvě z nich však přinášejí identický motiv prstenu a včlenění třetího do sféry signetů je sporné (kartuš s Melantrichem modlícím se před křížem, doplněná nenápadně umístěným erbem v Bibli 1570).
Snahy zapojit do knihy soudobé progresivní zahraniční trendy jsou patrné zejména v ilustrační rovině Melantrichových jazykově českých tisků (na rozdíl od analogického počínání Jiřího Černého, který ilustraci pěstoval převážně jen v cizojazyčné produkci určené zahraničnímu publiku). Melantrich se přitom neobracel jen k malířům, kreslířům a řezáčům cizím, nýbrž těžil i ze skrovného potenciálu domácího. Poněvadž pořizování stále nových štočků bylo ekonomicky náročné, užíval také bohatý repertoár starších dřevořezů. Kupříkladu do reedice Rady zhovadilých zvieřat a ptactva k člověku (Praha 1573? a 1578) zařadil štočky, s nimiž roku 1528 pracoval na prvním vydání v Plzni Hans Pekk. Tento cyklus dřevořezů získal od Pekka pravděpodobně Netolický a s jeho tiskárnou později přešel na Melantricha. Rozmanitý obrazový doprovod se nachází v díle Johanna Fera Postila aneb Kázání evangelistské pravdy (Praha 1574-1575). Jednak jde o starší práce monogramisty EWA s letopočtem 1542 a jednak o kopie zahraničního vydání Husovy Postily … na evangelia, kteráž se čtou přes celý rok (Nürnberg 1563). Výrobu Ferovy katolické Postily, od níž se pražští tiskaři předešle distancovali, vnutil Melantrichovi arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice jako úlitbu za porušování cenzury při tisku Bible 1570 (obdobné potíže se opakovaly ještě 1577, kdy arcibiskup již pohrozil, že tiskárnu zavře).
V popředí Melantrichova nakladatelského úsilí stála Bible česká, kterou po společném podniku s Netolickým (1549) pořídil ještě ve čtyřech vydáních dalších (1556-1557, 1560-1561, 1570 a 1577). Typograficky se lišící edice byly textově přijatelné pro všechna vyznání. Počáteční tři charakterizuje ještě různorodý ilustrační aparát, čerpající ze starších či mladších německých biblí (Hans Brosamer, Lucas Cranach ml., Mistr MS, Erhard Schön aj.). Jednotnou výtvarnou koncepcí zaujímá klíčové místo až 4. vydání (1570), jež poprvé v dějinách českých biblických tisků doprovázely umělecky koncizně řešené ilustrace domácího původu. Příprava štočků byla hrazena Melantrichem. Jím angažovaný Ambrož Ledecký prosadil v návrhu titulní strany novou figurálně-architektonickou koncepci inspirovanou Jostem Ammanem. Ústřední kartuš, která předvádí Melantricha modlícího se vkleče před křížem, byla adaptována dle jedné Cranachovy bordury, na níž u kříže klečí saský kurfiřt Johann Friedrich a Martin Luther. Do textu Bible 1570 je zařazen originální cyklus ilustrací (106 pro Starý a 40 pro Nový zákon). Stylově nové, manýristické předlohy pořídili umělci spjatí s pražským dvorským okruhem: kolínský malíř Florian Abel (značen iniciálami FA) a Ital Francesco Tertio (TF). Štočky řezalo několik monogramistů (H, HF, HS, IAP, MG, SI). Starozákonní repertoár sloužil v původním stavu ještě u prvního a druhého vydání Bible české neboli Svatováclavské (Praha 1677-1715 a 1769-1771).
Melantrichovo druhé vydání Bible (Praha 1556–1557). Bible česká zv. Melantrichova (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1556–1557). Fol. 436b s počátkem Knihy proroka Zachariáše. Antikvariát Meissner (Praha).
Titulní bordura Ambrože Ledeckého (Praha 1570). Bible česká zv. Melantrichova, 4. vyd. (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1570). Titulní strana (bordura značena dole uprostřed kreslířovými iniciálami AL a dole vpravo řezáčem HS). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BA II 6.
Abelův obraz Vyhnání z ráje pro Melantrichovu Bibli (Praha 1570). Bible česká zv. Melantrichova, 4. vyd. (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1570). Fol. 2b Vyhnání z ráje (Gn 3, 22–23). Spojitý monogram FA u levého spodního okraje. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BA II 6.
Tertiův obraz Absolonovy smrti pro Melantrichovu Bibli (Praha 1570). Bible česká zv. Melantrichova, 4. vyd. (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1570). Fol. 152a Absolonova smrt (2 S 18, 6). Vlevo dole řezáčova značka HS, vpravo dole na kameni spojitý monogram TF. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BA II 6.
Pro rozvinutí domácí vědecké ilustrace má kardinální význam široce oblíbený Mattioliho Herbář jinak Bylinář (Praha 1562). Privilegium na tisk bylo vydáno již roku 1554, ale náročný překlad, kterého se ujal Tadeáš Hájek z Hájku, i pořizování kreseb a štočků, na něž prý dohlížel sám autor, vlastní výrobu oddálily. Pražský cyklus 589 celostranných obrazů rostlin se vyznačuje přesností botanických detailů, pevnou obrysovou linií, pružným duktem a střídmým, leč účelným šrafováním. Tím vším předčí některé toporně ilustrované herbáře německé provenience (Otto Brunfels, Leonhard Fuchs). Asi pětinu ilustrací signoval dřevořezáč GS (Giorgio Liberale? nebo Jerzy-Georg Scharffenberg?). Značky ostatních monogramistů DW, FP, IS a MH se vyskytují jen jedenkrát (starší literatura zde mimo to uvažuje ještě o účasti domácího dřevořezáče Daniela a jeho tovaryše Hanse Minicha). Melantrich a Valgrisi v nakladatelské spolupráci pořídili zanedlouho ještě první německé vydání New Kraüterbuch … durch Georgium Handsch verdeutscht (Praha 1563). Zde přichází 810 velkých dřevořezů. Větší část z nich je převzata bez monogramů z české verze a zbytek (dle Clause Nissena) doplnil mimo jiné Wolfgang Meyerpeck ml.
Melantrich obohatil českou knižní kulturu také nadnárodní látkou Tance Smrti, zpracovanou novátorsky Hansem Holbeinem ml. Nečerpal však z původní podoby, která s verši Gillese Corrozeta vyšla poprvé pod názvem Les simulachres et histoirées faces de la mort (Lyon 1538), nýbrž se obrátil k adaptaci Imagines mortis … et … liber De praeparatione ad mortem (poprvé Köln/R. 1555). Ta obsahovala kromě básnického komentáře i známý text Erasma Rotterdamského, dle něhož český překladatel Jan Popel z Lobkovic dílo nazval Kniha …, v kteréž jednomu každému křesťanskému člověku naučení i napomenutí se dává, jak by se k smrti hotoviti měl (Praha 1563). Silně zjednodušenou kopii Holbeinova cyklu pořídil pro Melantrichovo vydání nepříliš zdatný anonym. V souladu s překladatelskou i vydavatelskou tendencí nápodobu oprostil od všeho, co vyvolávalo asociace s reformací. Některé z 55 obrazů dokonce řezal ve dřevě přímo (pozitivně), aniž by vzor překreslil, takže otisky jsou ve srovnání s originály zrcadlově obráceny. Melantrich štočky použil v reedici 1564 a po tomu datu jejich další osudy neznáme.
Jedním z posledních tisků připravených ještě za Melantrichova života byla moralizující alegorie utrakvisty Vavřince Leandra Rvačovského z Rvačova Masopust. Kníha o uvedení v pravou a Bohu milou pobožnost (Praha 1580). Text odsuzoval z církevního hlediska zábavy provozované mezi svátkem Tří králů a postem. Má 14 ilustrací: celostranný dřevořez personifikovaného Masopustu, dvanáct skoro čtvercových dřevořezů Masopustových synů a závěrečné vyobrazení Masopustova pohřbu. Původce těchto invenčních, kresebně realistických i lehce karikujících dřevořezů, které těžily z ornamentiky soudobých karnevalových masek, neznáme. Poněvadž byly pořízeny pro původní české literární dílo, snad lze předpokládat, že vznikly v Čechách. Tematicky vyhraněné štočky se později už nikde neobjevily a když neznámá tiskárna na přelomu 18. a 19. století znovu samostatně vydala jako lidové čtení dvě kapitoly Rvačovského díla (pod názvem Klevetník a Všetýčka), pro přiblížení obou Masopustových synů musela otisknout dřevořezy náhradní.
Melantrich zemřel 19. listopadu 1580, ale již od roku 1578 impresa některých publikací spolupodepisoval Daniel Adam, který se 1576 do Melantrichovy rodiny přiženil. Přestože zde Adam působil jako literární poradce, překladatel a editor, ba i jako obchodní partner, řemeslník a „stínový“ principál, nepřipadla tiskárna jeho manželce Anně (rozené Melantrichové), nýbrž Melantrichovu synovi Jiřímu Melantrichovi ml. (zemř. 1586). Okolnosti vstupu dědice do firmy a podíl Daniela Adama na udržení faktického provozu tiskárny jsou ovšem poněkud spletité. Zcela jistě víme jen to, že dle soudobých zvyklostí přímý vztah k živnosti ztratila Melantrichova vdova Ludmila, neboť se znovu provdala za příslušníka jiného řemesla (manželem byl novoměstský kotlář Tomáš Krumlovský). Antonínem Rybičkou citovaný a později nekriticky opakovaný údaj, že Adam tiskárnu spravoval až do 1584, kdy plnoletý Jiří ml. převzal své dědictví, nemusí odpovídat skutečnosti. Svědčí proti němu jednak samotný testament, v němž zmínka o nějakém přechodném období chybí, a jednak formulace impres z období ukončeného předčasnou smrtí Jiřího ml.
Impresa mají v zásadě trojí podobu. Již měsíc po smrti Melantricha otce (19. prosince 1580) nalézáme formulaci „u Jiříka Melantricha z Aventýnu“ anebo „in officina Georgii Melantrichi ab Auentino“. Obě znění pak tiskárna užívá neměnně až do roku 1585, např. Tadeáš Hájek z Hájku O některých předešlých znameních nebeských a úkazích v povětří (Praha 1580), Evangelia a epištoly s pěknými figurami, jenž se přes celý rok … čítávají (Praha 1581), Nový zákon (Praha 1582), Urban Rhegius Rozmlouvání s Annou manželkou jeho o krásném kázání (Praha 1583), Kancionál český (Praha 1584), Poklad duše (Praha 1585) aj. Poněvadž provozovatelé knihtiskařského řemesla dědické a správcovské vztahy navenek v impresech úzkostlivě reflektovali a nedopouštěli, aby živnost fungovala pod neaktualizovaným označením, nezbývá než předpokládat, že uvedené impresum patří Jiřímu ml. Ačkoli neznáme datum jeho narození a nevíme, v kterém roce se vyučil, impresa naznačují, že dědictví dle testamentu převzal skutečně vzápětí po otcově smrti.
Vedle této skupiny publikací však během 1580 a 1581 sporadicky přicházejí tisky označované na titulních stranách „typis Melantrichianis“, např. Jan Rosacius Didascalicon de sanctis angelis (Praha 1580). Formulaci nelze z pohledu soudobé praxe vysvětlit jinak, než že tiskárna alespoň po uvedené dvouletí v jistém organizačním provizoriu pracovala. Třetí typ impres, umístěný asi do 30 českých a latinských publikací, podepsal plným jménem Daniel Adam. Všechny knihy pocházejí z období mezi rokem 1582 a smrtí Jiřího ml. (1586), např. Jan Kocín z Kocinetu Rozmlouvání o moru (Praha 1582), Pseudo-Augustinus Knížka …, kterúž nazval Manuale, to jest Rukovět (Praha 1583), Georg Lauterbeck Politia historica. O vrchnostech a správcích světských knihy patery (Praha 1584) nebo Otázky o anjelích (Praha 1585). Poněvadž jakýkoli impresorský dodatek, jímž by dával najevo podřízený vztah vůči skutečnému majiteli, jak ukládala přísně zavedená konvence, v Adamových impresech chybí, musíme předpokládat, že výrobu zde zajišťoval jako suverénní principál dílny. Zmíněných 30 titulů podepsaných Adamem tvoří dvě třetiny celkové produkce období 1582-1586. Impresum zbývajících 8 publikací je formulováno stejně, avšak Adam do knih přitiskl původní Melantrichův signet s prstenem, nápisovou páskou, halapartnou a pochodní (devátá kniha se značkou vyšla ještě 1587). Tak dal zřejmě dostatečně najevo, že zisk z prodeje tohoto zboží, na jehož výrobě participoval jen jako správce (faktor), patří pozůstalým členům Melantrichovy rodiny.
I přes otazníky nad činností tiskárny po smrti Melantricha otce lze konstatovat, že Jiří ml. byl v dějinách předbělohorského knihtisku pouze epizodní postavou. Mnohem více pozornosti si v literatuře zasloužily dluhy, jimiž během dvouletí 1584-1586 za Adamova přihlížení zatížil rodinný majetek. Díky zhoršující se finanční situaci nebyl schopen vyplácet ani podíly rodině, jak otec stanovil v testamentu. Zemřel předčasně a bez dětí. Bylo na Danielu Adamovi, aby v průběhu nejméně sedmi let hotovými penězi, knižními zásobami a také tiskárenským zařízením uspokojil všechny příbuzné i cizí věřitele. Vyrovnávání pohledávek ho nijak nepoškodilo. Když získal 1589 tiskárnu do vlastnictví, mohl se plně věnovat vlastním nakladatelským plánům, v nichž rozvíjel tradici založenou tchánem Jiřím Melantrichem st.
Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Rudolfinský knihtisk v Bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 21-39; BAUM, Ant.: K historii xylografie v Čechách. Památky archeologické a místopisné 8, 1868-1869 (1870), sl. 117-130; BERÁNEK, K.: Tiskařská privilegia České dvorské kanceláře v Státním ústředním archivu v Praze. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 12-13. Praha 1977-1978, s. 69-104; BOHATCOVÁ, M.: Čtení na pomezí botaniky, fauny a medicíny. Sborník Národního muzea v Praze C 38/3-4. Praha 1996; BOHATCOVÁ, M.: Erasmus Rotterdamský v českých tištěných překladech 16.-17. století. Časopis Národního muzea, ř. hist. 155/1-2, 1986, s. 37-58; BOHATCOVÁ, M.: Knižní dřevořez v Čechách a na Moravě od 70. let 15. století do 1620. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 107-116; BOHATCOVÁ, M.: Náprava metodou kratochvilných řečí (Vavřinec Leander Rvačovský: Masopust, Praha 1580). Knihy a dějiny 2, 1995, s. 9-24; BOHATCOVÁ, M.: Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Praha 2005 (v tisku); BOHATCOVÁ, M.: Prager Drucke der Werke Pierandrea Mattiolis aus den Jahren 1558-1602. Gutenberg-Jahrbuch 1985, s. 167-185; BOHATCOVÁ, M.: Předmluva v českých předbělohorských tiscích. In: Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé hory (věd. red. J. Polišenský). Praha 1970, s. 83-105; BOHATCOVÁ, M.: Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu. Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6-25; BOHATCOVÁ, M.: Vydavatelský rámec českých předbělohorských biblí. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 5-6. Praha 1970-1971, s. 255-277; BOHATEC, M.: Die Anfänge der dokumentarischen Illustration in böhmischen Drucken. Gutenberg-Jahrbuch 1963, s. 202-208; DOUŠA, J.: Staroměstští konšelé v jiných funkcích městské samosprávy v letech 1571-1602 a 1630-1650. Documenta Pragensia 15, 1997, s. 43-74; FOSEK, Al.: Jiří Melantrich z Aventina. Bibliofil 7, 1930, s. 231-233; HEITZ, P.: Basler Büchermarken bis zum Anfang des 17. Jahrhunderts. Strasbourg 1895; HERAIN, K.: Jiří Melantrich z Aventina. Umění 5, 1932, s. 129-142; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; KABÁT, K.: Jiří Melantrych z Aventýnu. Typografia 37, 1930, s. 205-210; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; KABÁT, K.: Krásné dřevořezby Melantrichovy. Typografia 45, 1938, s. 37-41; KABÁT, K.: Obrazová část děl a prací Melantrychových. Typografia 38, 1931, s. 39-45; KABÁT, K.: Význam Jiřího Melantricha z Aventyna pro české knihtiskařství. K 350. výročí jeho úmrtí. Ročenka československých knihtiskařů 13, 1930, s. 17-22; KAŠPAROVÁ, J.: Pražské italské tisky 16. a počátku 17. století. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 9. Praha 1992, s. 61-76; KONEČNÝ, L.: „Nový“ signet Jiřího Melantricha z Aventinu-avant et après. Knihy a dějiny 4/2, 1997, s. 1-5; KRÁLOVÁ [BRTOVÁ], B.: Moravský knihtiskař Jan Günther. Praha 1950 (dizertační práce uložená na Katedře pomocných věd historických a archivnictví FF UK v Praze); MAŠEK, P.: Význam Bartoloměje Netolického pro český knihtisk 16. století. Příspěvky ke Knihopisu 4. Praha 1987; NISSEN, Cl.: Die botanische Buchillustration. Ihre Geschichte und Bibliographie. Stuttgart 1966; PÁNEK, J.: Výstava k 400. výročí úmrtí Jiřího Melantricha. Folia historica Bohemica 3, 1981, s. 394-396; PEŠEK, J.: Jiří Melantrich z Aventýna. Příběh pražského arcitiskaře. Slovo k historii 32. Praha 1991 (a k tomu recenze J. PÁNKA ve Folia historica Bohemica 18, 1997, s. 358-360); PEŠEK, J.: Melantrišská pozůstalost z roku 1586. Documenta Pragensia 1, 1980, s. 77-101; RACHLÍK, Fr.: Jiří Melantrych Rožďalovický z Aventýnu. Jeho život, dílo a poměry knihtisku v XVI. století. Praha 1930; RACHLÍK, Fr.: Melantrich-obchodník. Ročenka československých knihtiskařů 13, 1930, s. 23-34; RYBIČKA, Ant.: Melantrichové z Aventina a tiskárna jejich. Pomůcka k dějepisu literatury a typografie domácí. Časopis Českého muzea 39, 1865, s. 123-142 a 209-221; SCHILLING, M.: Bildpublizistik der frühen Neuzeit. Aufgaben und Leistungen des illustrierten Flugblatts in Deutschland bis um 1700. Tübingen 1990; STEJSKAL, K.: Obrazy Smrti ve výtvarném umění a jejich divadelní inspirace. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 4/2. Praha 1987, s. 303-336; ŠPIČÁK, J.: Jiří Melantrich z Aventýnu. Praha 1980; TEIGE, J.: Adamové z Veleslavína. Zprávy o nich z Archivu hl. města Prahy. Časopis Českého muzea 73, 1899, s. 436-444 a 494-504; VOIT, P.: Masopust Vavřince Leandra Rvačovského a jeho exempla. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 7/1. Praha 1991, s. 37-63; VOIT, P.: Moravský knihtisk první poloviny 16. století a jeho vztahy k českým tiskárnám. In: Knihtisk v Brně a na Moravě (red. J. Kubíček). Brno 1987, s. 103-115; VOLF, J.: Jiří Melantrich z Aventina. Naše kniha 11, 1930, s. 397-398; VOLF, J.: Kolik vydání má bible Melantrichova? Marginalie 8, 1934, s. 32-34; VRCHOTKA, J.: Jiří Melantrich z Aventina, průkopník českého knihtisku. Výstava pořádaná knihovnou Národního muzea v Praze. Muzeum knihy ve státním zámku Žďár nad Sázavou. Praha 1981; WACKERNAGEL, H. G. (ed.): Die Matrikel der Universität Basel. Bd. 1-5. Basel 1951-1980; WACKERNAGEL, R. (ed.): Rechnungsbuch der Froben & Episcopius, Buchdrucker und Buchhändler zu Basel, 1557-1564. Basel 1881 (repr. Vaduz 1985); WINTER, Z.: Český průmysl a obchod v XVI. věku. Praha 1913; WINTER, Z.: Dluhy Melantrišské. Časopis Českého muzea 64, 1890, s. 279-281; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.
Lex.: Clavis typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992, s. 406; CHYBA 184-185 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 2. 20-21 = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.; LEXIKON 3/I. 212-213. = LEXIKON české literatury. Osobnosti, díla, instituce (věd. red. Vladimír Forst). Sv. 1-4/I-II. Praha 1985-2008.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.